Již blízko ku večeru.
Jen plamen výhně výše šlehne v šeru
a oblouk kladiv bleskne z dýmu, z páry;
a v rámci jisker, v lesku rudé záře
se časem kmitnou pracovníků tváře,
ty bledé, choré. – Leč dnes smíchem planou,
jenž rozléhá se za každičkou ranou,
a pustý řev a drsné tóny písní
se k radosti dnes v pestrý nápěv tísní.
Jen dělník jeden nahrbený, starý,
dál tiše jako stroj v prut žhavý buší,
jak osud od kolébky v lidskou duši.
Leč co jim po něm? Džbánek nad hlavy
a k zemi s kladivy! Ženichu na zdraví
ať cvaknou těžká víka,
a bílá pěna nechť až k výhni stříká! –
„Tak šťasten buď“ a druh na čapce s květem
všem potřás rukou zmozolenou:
„„Já připíjím zas vašim dětem!““
„A ty buď šťasten se svou ženou!“
Leč kmet ten bušil dál, když všichni výskli,
jen v tváři zrud’, jak pohled na ně,
až šediny mu padly v skráně
a pěstě pevněj’ nástroj stiskly.
V tom přistoup’ k němu jeden z chasy,
ten ženicha za ruku ved’:
„Nuž promiňte...“ a hladil starci vlasy, –
leč ten – k nim nepohled’. –
„Tak aspoň popatřte mu do tváří,
když nechcete mu dát již požehnání,
ať klidně klekne zítra k oltáři.“
Však stařec nehnul svalem ani,
jen ze všech sil jak o překot
tyč prodlužoval v hrot
a kladivem takt k slovům dával:
„„Již tomu dlouho, co jsem požehnával,
a dosud mne to na šedinách pálí,
když ty a dcera má jste v chatrči mé stáli.
Noc před tím lkal a klnul jsem ti skrytě,
leč ráno děl jsem: ‚Milujte své dítě!‘
Tys přísahal. – Nu, byl jsem také mlád,
a prominul ti rád...
Byl květem bílým ten váš diblík malý,
ten skrovný růvek dávno zavátý,
v nějž andílka jste toho pochovali...
Tys’ dceři mé pak koupil – dukáty
a odešel’s když jsme tak chudi byli...
Já sám pak proplakal s ní mnohou chvíli,
až postál jsem nad její lící sinou...
Však ty’s – již hýřil s jinou!““
Tu mladík neztajil víc cit.
Byl bled a žehlo ho to v skráni:
„Já musím mít tvé požehnání,
chci nahradit, chci zaplatit!“
Však stařec potřás hlavou bílou
a v tváři zrud’. Pak vší svou silou
tyč žhavou pozved’ druha přeměřiv.
Však pustil ji jak by se znavil
a k ženichovi temně pravil:
„„Buď dále živ!
A s kytkou ze hřbitova za vestou
jdi za svou nevěstou! –
Na synka tvého hrobě bez kvítí,
by mohly děti tvé se za tě modliti!““