Na jemný písek, zdobná prostěradla
na pravidelných plochách četných stolů
ve dlouhých prouhách kmitavá zář padla
z ohnivých květů litinových stvolů.
Sad veřejný tu. Život hlučně šumí,
kol stolů ve smích, ve zpěv vytryskne,
zde zajásá, tam na chvíli se stlumí
a prskavkou zas v šeru zablýskne.
V to hudba šeptá, šumí, hlučí, víří
a zachycuje ples, jenž smíchem třeští,
a z tonů vzrůstá strom, jenž koš svůj šíří
na klenbu lesa, s kteréž zvuky deští.
Ty jako kapky třpytné rosy splynou
do pestrých květů, v něž vypučel ples
ve prsou všech, již pod tou klenbou stinnou
z par městských vyšli k oddechu si dnes.
Tak bují veselí. V tom jeho světle
tím temněj’ vystupují prouhy stinné,
a v radosti té, zvonkem smíchu zkvetlé,
tím poznáš stéblo spíš, jež plísní hyne.
A jest jich zde! – Jen hleďte, jak se plíží
ta chudá žena s děckem po boku,
hoch vpadlým okem lačně kolem vzhlíží
a bosé nohy nutí do kroku.
A nade stůl, na němž se pění číše,
ta žena s prosbou vyschlou ruku vztáhne,
až slyšíš, jak to dítě rychle dýše,
když žebrajíc se matka k tobě nahne.
A jinde stařec, všecek již se třesa,
s vyhaslým okem pláčem zarudlým,
když prosí tě, div studem nepoklesá,
jak šeptá: „Já se za vás pomodlím.“
Jak půvabný to zjev, to dítě prosté
s laškovným smíchem na retech i v očích,
šat těsný svědčí, kterak rychle roste
ta dívka s bílou růží ve vrkočích.
Jak klopí zrak, když někdo obdiv pro ni
jí vtiskne v důlek oblé bradičky
a vděčí hlasem, který stříbrem zvoní,
když jiný od ní koupil kytičky.
Tak stařec, děvče, žena s děckem pletou
se mezi stolů těsnou klikatinou.
Již měsíc se hvězd vyfintěnou četou
pronikl stříbrem klenbu stromů stinnou. –
Noc letní kvapí rychlým krokem sadem
jak žnečka k práci – měsíc její srp –
a v mysli starých, v toužném srdci mladém
zve k odpočinku domácnosti krb.
Krok vzdalujících již jen ticho ruší,
jdou v četách hosté smějíce se domů
a usnou dřív než píseň v jejich duši,
jak ptáci v hnízdech na vrcholích stromů.
Jen stařec, žena, děvče bloudí dále
až zmizí zrakům v šeři stromoví,
a vševědoucí měsíc v mrak se hale
kam k spánku lehli – jiným nepoví!
Vždyť nepověděl ani o ptáčeti,
jež poprvé dnes v let se dalo ráno,
a vrátivši se ku své rodné sněti
své hnízdo našlo v trávě udupáno.
A zapípnuvši z hrudi chvějící
to ptáče s výčitkou ku nebi vzhlídlo,
když poprvé na holé větvici
ku spánku kladlo hlavu pod své křídlo.