V mlze.
Hruď plna dum, vzduch prosycen je chladem,
a lesy v bílém stopeny jsou kouři.
Jak těžký oblak nad mlčícím sadem
u samé země hustá mha se chmouří.
Šat vlhne v ní a dech ji v nitro vnímá,
je plno kol jí, kam se ohlédnete:
jak pod peřinou luh v ní tiše dřímá,
a sami, i kdy vztyčíte se zpříma –
až po pás do ní vehrouženi jdete!
A v mračnu tom, jež líně kol se plaví,
a pohyb tají vlastních vašich kroků –
nic kouzlem svým váš obdiv nezastaví!
Jen kaštan chvilkou zjeví se kdes oku
jak obra stín – a jak se z mlhy noří,
a vzdorně vznáší větvic nad ni metly:
tak vyjímá se v bílém jejím moři
s tím zbytkem listů, jež mu na nich hoří
– jak černý lustr se zlatými světly...