SÁM.

SÁM.
Znova jsem přišel na ta místa dnes, kde role začíná a končí les, kde je tak vábno v kyprém mechu sníti a jako oknem, habrů listnou sítí se dívat do nebes.... To bylo v srpnu, ráno, v neděli: my zde tak šťastni spolu seděli, nad námi pavouk lesklé vlákno spřádal, a já hrst květů do kytice vkládal v dar Tobě, anděli! Pak odjela Jsi... V cizí, dálný svět zapadl pro mě spanilý Tvůj květ – a já se ani neodvážím ptáti, zda pryč je navždy, či zda přec se vrátí sem jednou ke mně zpět?!! Znova jsem přišel na to místo dnes, kde role začíná, kde končí les; zas je tu krásně, jako tenkrát bylo, když slunko Tvé mou jeseň ozářilo – však Ty zde nejsi dnes.... Zas jako tenkrát se tu červená slzička s meze, nachem zbarvená, zvonek se modrá nad řasnatým mechem, a douška voní pohádkovým dechem – leč Ty’s jim vzdálena.... 11 Znova jsem přišel na to místo dnes, kde tenkrát kvetla třezalka i vřes, kde hřálo slunce, šoumal vítr v mlází; to vše tu zas – jen bytost Tvá mi schází, jen Ty zde nejsi dnes! Zas jako tenkrát ve své ruce mám kytičku prostou: komu však ji dám?... Ó, kdybys věděla, jak šerem stromů s tou kytkou svou dnes půjdu smuten domů, jak půjdu sám, a sám?...