Pavoučku, který v jeseň tkáš
lehounké sítě na svět náš –
pověz mi, odkud jsi přišel?
Spadl jsi s nebes najednou,
nebo jsi připlul s noční tmou,
aniž tvé kroky kdo slyšel?...
Včera tu ještě na pohled
po tobě nebyl ani sled,
a dnes kol všade jsi pánem:
jako když přízi rozhrne,
plá tvoje vlákno stříbrné
celičkým, dalekým lánem!
Všade tě plno v okolí,
po lukách, u cest, na poli, nad řekou, chlumem i strží,
tisíce malých bratrů tvých
spouští se travou, po větvích,
za bílé nitky zem drží...
Vlnivě, zticha, bez ruchu
plují tvá pásma ve vzduchu
s líbezné pohody vzkazem –
kdož by ti bránil? – pluj si, pluj! –
dřív ale přijmi pozdrav můj
za vše, co nosíš nám na zem!
Jak jsem se dlouho načekal,
abych tě do svých veršů vzal,
až se nám v jeseni zjevíš;
jak jsem se těšil vzpomínkou
na tvoji bytosť malinkou –
pavoučku, ty ani nevíš!
Každého jitra, vstávaje,
zíral jsem v dálku, do kraje,
zda už tvé kouzlo se blíží...
Jedině dnes jsem zaspal jen –
a hle! – už práh můj zapředen
hustou a skvoucí tvou mříží...
Vycházím – nitky pavučí
věsí se po mé náruči,
do vousu, na vlas i čelo –
už jsi mě, šotku, překvapil
a do své sítě polapil,
sotva mé oko tě zřelo!
Dobře’s k nám přišel v tento čas,
ráda tě vítá země zas
na sklonu vlídného září;
neseš jí úsměv, pohodu,
naposled zdobíš přírodu,
když už je blízka dnům stáří!
Háj kdy už vadne, cítě chlad,
když padá listí se zahrad
a po snech růže již veta:
družně ty hostem v naši říš,
pavoučku, vždy se objevíš –
s nádherou babího léta!
Nemaje křídel ani blan
kvapíš sem náhle, větry hnán,
na svojí zářivé niti,
ale hruď země ustydá
dotknutím tvého osidla
poznova zbouzí se k žití!
Duhou a v lesku měnivém
zahrají pod tvým tkanivem
lada i zoraná pole,
měkce se přimknou do tvých pout
zdi, kře i stromy, každý kout –
nezbude místečko holé...
A jak by zázrak, div se stal:
hned sirý kraj, jenž ve mze spal,
pod tebou procitá ze sna,
v paprsku světla, naděje
všecko zas na něm okřeje –
jako když přichází vesna!
Jen tvoje nitky hedvábné
k oblakům vánek rozmávne –
hned se z nich zamodrá jasno,
slunko zas hřeje, plápolá,
v tichu a teplu dokola
vše zas je v přírodě šťastno.
Dotkneš se hrud – a za chvíli
třesou se opět motýli
nad jejich rosnatou hlinou;
spustíš se k lesům v pohoří –
a hned tam listy zahoří
zlatem a rumělkou sinou...
Jakoby lukám na čelo
jaro svou něhu vracelo,
znova z nich zeleň se hlásí;
fialka zas má nový květ,
skřivánci hlas – ach, celý svět
blaží se v divu tvé krásy!
Šťasten i já tu bloudím sám
a ze svých dum si verše tkám,
jako ty lehké své sítě;
bez žalu ve tvém znamení
pospíchám v ústret jeseni,
jako vstříc jaru jde dítě...
Neboť, když vidím přízi tvou,
kterak se třpytí nad nivou –
hned srdce touha mi chvátí:
kéž bych v tom kraji podzimním
všady tak mohl křídlem svým
volně a svobodně vláti!
Kéž bych tak mohl vzletět výš
od země dále, k slunci blíž,
modrým a zářícím vzduchem...
Zpil bych se vůní, lahodou,
nad celou svěží přírodou
nadšeným jásal bych duchem!
Nad lidí malým obzorem
nesmírna spěl bych prostorem,
z božského sytil se zřídla,
věčnosti zřel bych nádheru,
v čistém bych koupal étheru
hrdá a vítězná křídla!
A maje v duši mír a jas –
plul bych pak s nebe zpátky zas,
velebné hymny si zpíval,
vítal bych z dálky rodnou zem,
oblitou zlatým paprskem,
na její vnady se díval!
Snes’ bych se hravě jako ty,
nad její pláně, samoty,
do jejích rolí a lesů,
plesal bych, až by každý lán
modlitbou mou byl požehnán,
již mu v dol s výsostí nesu...
Jako ty, šotku, na svět náš
čarovným vláknem hebce tkáš
krásu a pohodu všade:
tak bych i já tu na zemi
všecko zas těšil písněmi,
kam už dech smutku se klade...
Jako tvá nit vše ozdobí,
pnouc se i k mrtvým na hroby,
do holých keřův a strání;
na kvítka, ranně uvadlá,
na hnízda, prázdnem vychladlá,
i na tu snící mou skráni:
tak bych i já jen jedenkrát
nadšení své chtěl věnem dát
všem, kdo tu strádají bolem;
svou čistou radosť, víru svou
přikouzlit chtěl bych do prsou
nuzným i bohatým kolem...
Pěl bych tu, pěl, až v roznětí
musil by svět se zachvěti
básní mou velkou a smělou,
kam by se hlas můj obrátil –
všecko bych k lásce uchvátil:
lidstvo i přírodu celou!
Zbavil bych slzí každou tvář,
smutným bych vrátil v oči zář,
chorobným těchu a zdraví;
tyranu vzal bych z ruky zbraň
a haluz míru vtisk’ mu v dlaň,
otrokům povznesl hlavy...
Tak, maje lásku za svůj štít,
pro dobro světa chtěl bych žít,
než moje hvězda tu shasne,
a svoje skončiv poslání –
umřel bych rád a v usmání,
všecky kol vida tu šťastné!
Pavoučku drobný, malinký –
hle! – jaké sny a vzpomínky
z mé jsi dnes vyvolal hrudi!
Proč musím cítit v srdci svém,
že, co jsem zpíval, jest jen snem,
jakým se radujou chudí?...
Či nejsem chud, ba ubohý
před září oné úlohy,
kterou mi kreslí má touha,
když nemám klidu ani sil,
abych ji skutkem vyplnil –
když mluvím slova jen pouhá?...
Pavoučku, oč ty’s bohatší,
když ti jen krása dostačí,
v které jsi podzimu králem!
Mně ale sudbou dán je duch,
ve kterém bouří vášně ruch –
a ten se neskojí s málem...
Ten duch se vzpouzí, když ho zpět
chudoba sráží dolů v svět
do prachu pozemské tísně –
dnes ti však něžně vzdává dík,
pavoučku, že’s byl kouzelník
této mé horoucí písně!
Věru, ty’s ve svém dotknutí
unesl dnes mé peruti
k závratným oblastem nebe;
ty za dnův září každý rok
vetkáváš půvab do mých slok,
jak prvně zahlédnu tebe!
Sám už se blíže k jeseni –
do zpěvu dám se, do snění,
když venku přilétneš ke mně;
opět se v polích cítím rád,
opět si myslím, kéž jsem mlád,
jako ta výslunná země!
Zas je mi na ní veselo,
sotva’s jí spustil na čelo
nitku své stříbrné třásně:
ó, malý tkalče podzimu,
koho tu potkáš – řeknu mu,
jak umíš čarovat krásně!
Loučím se s tebou – jest již čas,
abych se z básně vrátil zas
do pravdy smutného žití...
Ty ale budeš letět dál,
líbezných dob jsa všade král,
kam tvoje vlákno se chytí!
Už se mi ztrácíš – pluj si, pluj,
naposled přijmi pozdrav můj
na cestu dalekým světem;
všade, kam přijdeš, vítán buď,
a jako moji – každou hruď
zapřeď tu láskou a vznětem!