Dokud byla děvčátko
rád jsem si s ní hrával,
když vyrostla v panenku
rád jsem sám sedával.
V samotě jsem přemýšlel,
jak by krásné bylo,
kdyby její srdéčko
v mé se pohroužilo;
kdyby v jeden srostlý kmen
pro života chvíli –
přemejšlím ach! přemejšlím...
nepřichazím k cíli.
Žel, že nemám odvahy
vyznat ti svou lásku!
Ach! snad budeš přeci má,
můj zlatý obrázku!
Nemůže to pánbůh dát,
bys nebyla mojí – –
oh! kdo milý srdce žár,
kdo mou bolest zhojí!
Milá v modlicích svých knihách
mnohé pěkné věci měla:
obrázky a modlitbičky
a čtverolist z jetelíčku.
Prosil jsem ji, by mně z knihy
na památku dárek dala,
a ona mně v uzardění
vzácný dala čtverolístek.
Čtverolístku z jetelíčku,
jak na tebe hledím často!
Hledě myslím, mysle slzím,
vždyť tvé listy ke mně mluví:
„Já největší ze čtyř sester
veliká jsem láska tvoje;
druhý já a třetí velký
touha po ní, žádost po ní.
A já čtvrtý, ten nejmenší –(
O mlč, lístku: – v ustrnutí
srdce dí mně: Ty jsi naděj,
že zvát budu milou svojí.
Ubohé ty srdce moje,
viď, ty velkou bolest máš?
Co vše dnes se v tobě děje,
to ví jenom pánbůh náš!
To ví jenom pánbůh náš,
jak se šklebí hoře bledé
na srdce, když milou jeho
jiný k oltáři mu vede;
to ví jenom pánbůh náš,
jaké jsou to strašné boje,
a pak ty, co v prsou pláčeš,
chuďátko ty, srdce moje.
To mě ještě v hoři těší,
to mi dává úlevy,
že milá pro jinou lásku
sotva o mé lásce ví.
Kdyby tu mou lásku znala,
buď by se jí vysmála,
neb by nad ní – jak si myslím –
horké slzy zplakala.
Nevím, co by srdce řeklo,
kdyby se mu měla smát:
vím však, že by hořem puklo,
kdyby měla nad ním lkát.
Divný je to v světě běh,
ach ty lásky bůže!
mnohému se dostane
nejkrásnější růže:
slavík však, jenž pěl k ní zpěv
srdce slastmi dmoucí,
sám a sám, ach! lesinám
lká své boly vroucí.
Má milá má jiného,
má děťátko malé,
ó jak s ním se líbává
v lásce neskonalé!...
na to hledě tajně já,
radostí jsem plakal,
až se srdce rozsmálo,
a svět zas mne lákal.
Hleděl jsem a myslil jsem,
k nebi upnuv zraky:
„Kdyby milá byla tvou
a to dítko taky!“
Kdyby milá byla mou? –
ráj se otevírá!
kdyby dítko bylo mým –
srdce blahem zmírá!
Slavík já jsem zapěl zpěv
ze srdce se dmoucí,
po zpěvu zas vracím se
k vám, mé boly vroucí;
smutný byl to pro mne běh,
ach ty lásky bůže:
že se nedostalo mně
poupátka ni růže!
Vítejte mně, staří druzi,
rychloletí čápové!
Aj, už opět nad údolím
pne se nebe májové;
modré, jako dvé těch očí,
z kterých ráj mi svítíval,
o kterých jsem sobě posnit
do údolí chodíval.
Ach! ty časy vítr zavál
jak se stromů svadlý květ,
jenžto na výsluní milém
neměl léta uvidět.
Svadly květy, opadaly,
a přec rád si vzpomínám
na jasné dny mladé lásky,
kdy letíte, čápi, k nám!