U okna v slzách k hvězdám
jeptiška hleděla,
kol ní sen lásky sladký
noc jarní šuměla;
vše slastí lásky vřelo,
květ líbal ve snu květ,
jen v její svadlém srdci
ten krásný umřel svět.
Palčivé tiskla čelo
ku mříži studené,
jež v lásce celovaly
rty druhdy milené,
a vzdech se pnul za vzdechem
ze srdce v noci klín,
neb v panně opět vzkřísen
umřelé lásky stín.
Ó, komu usoudil bůh
nešťastně milovat,
ne, tomu nedá míru
ni tiché cely chlad,
a srdci když svět spletl
korunu trnovou,
to nesloží k útěše
víc nikdy hlavu svou!
U okna v slzách k hvězdám
jeptiška hleděla –
kol ní sen lásky sladký
noc jarní šuměla;
vše slastí lásky vřelo,
květ líbal ve snu květ,
jen v její svadlém srdci
ten krásný umřel svět.
Maria, matko milosti,
sem k tobě jdu v té úzkosti
své srdce tobě otvírám,
v němž dávno bolest zavírám,
bys ruku svou v ně vložila,
bys jeho žalost zmenšila –
o Maria!
Měla jsem, měla milého
jak beránka tak dobrého;
co matka svému dítku je,
co jarní slunko kvítku je,
to milý srdci mému byl,
s nímž v milosti se zasnoubil –
o Maria!
Leč první lásky vonný květ
hned v poupěti mně zničil svět,
a bolest vešla v ňadra má,
až k smrti milým raněná,
a jenom víry svatý svit
noc duše mohl osvítit,
o Maria!
Můj milý v světě dalekém –
ó matko, kryj ho v plášti svém!
Já strast chci tiše snášeti –
jen jeho nenech trpěti,
buď při něm, až mne nebude,
až usne srdce mé chudé –
o Maria!
Kráčí v šeru ranní chvíle
k cele paní v říze bílé,
vkročí dveřmi zavřenými,
při bělostném loži stane
u jeptišky uplakané,
jež tu dřímá s boly svými.
A co panna tiše dřímá,
Maria jí z ňader snímá
srdce zkormoucené strastí;
k svému srdci si je vine
a serafů ve družině
k nadhvězdné s ním letí vlasti.
Slunko lije první záři
panně na studenou tváři,
kterou posud slza močí;
a ve šťastném mrtvých spánku
hledí ranních do červánků
jeptiščiny zhaslé oči.
Za kostelem šedým stojí
v stínu porozpadlý hrob,
a v něm po světovém boji
dřímá růže zašlých dob.
Nikdo se tu nezastaví,
jenom časem slavík sám
zazpívá píseň oslavy
lásky věrné ssutinám.
A když krajem v liboznění
rozlévá se jeho hlas,
do života zapomnění
loudí lásky svadlý čas. –
Různý cíl nám život dává,
blah kdo se mu zasvětí:
muže krášlí činů sláva,
ženu lásky oběti.