Slunéčko když ráno
Pozlacuje horu,
Chodím zamyšlená
Do vonného boru.
Ptácy vůkol pějí,
Rosa vlaží kvítí,
Tu cos neznámého
Srdce moje cýtí.
Vejdu v stinné loubí –
Ha! co před očima?
U chladného keře
Krásný jinoch dřímá.
Na čele mu vlasy
Kadeřavé chvějí,
Tváře se jak růže
V plném květu rdějí.
Nevědouc, co činit,
Stojím omámená;
Nohy se mi třesou,
Třesou se kolena.
Srdce hmotně bije,
Oko se mi kalí,
Neslýchaný plamen
Do prsou se valí!
Obrátím se, běžím
Domů ku matince,
Na srdce sy tisknu
Její drahé ruce:
„Politujte, máti!
Ubohou děvečku –
Kyžby byla nikdy
Nešla do borečku!“ –
Slunce přímo z vejše
Paprsky své spouští –
Zarmoucená sedím
V javorovém houští.
Myslíc na jinocha,
Kterak krásně dřímal,
Růžový jak oheň
V tvářech se mu znímal.
Kterak – – ach! matinka
Volá mezy stromy,
Strachy pro dcerušku
Prchlou ruce lomí.
„Ach! kdežs dcero milá,
Kams se hájem dala –
Tatínek tě hledá –
Pojď! – bys obědvala.“
Ach! upřímná máti,
Nechtež mne tu v stínu;
V samotě jsem živa,
Mezy lidmi hynu.
Navraťte se domů,
Nemá otec čekat –
Koho srdce bolí,
Možno mu obědvat?
Západníček věje,
Slunéčko se níží;
Stádo táhne z obce,
K večeru se blíží.
Přestává již ptactvo
V porostlinách pěti,
Mírný pokoj s nebe
Tichý večer světí.
Za zbořenou věží
Měsýc vybleskuje,
Z jabloně květ vonný
Zefyr na mne věje.
Okolo mne všecko
Ke snu se ubírá,
Ach! jen mně nešťastné
Bolest srdce svírá.
Ticho vůkol, ticho!
Všickni živi spějí,
Šustíce jen v loubí
Větříčkové vějí.
Měsýc s outrpností
Na drn dolů hledí,
Kde – nemohouc spáti –
Smutné děvče sedí.
„Běda mně – ach, běda!
Co se se mnou dělo?
Život ve mně vadne,
Umdlévá mi tělo;
Bolest nevýslovná
Víže všecky oudy,
A z očí se derou
Horkých slzý proudy!
Upřímná matinko!
Jak sy, rcete, počnu?
Bolestí nesmírnou
Smutné děvče zhynu!
O kyž je již ráno,
Kyž mohu již z lůže!
Snad mi zlaté jitro
Poněkud spomůže?“
Matka s těžkým srdcem
Vyslechla dcerušku,
Na to – podepřena
Rukou na podušku –
„Trp, dí, milá dcero!
Y já to zkusyla,
Až mě tvého otce
Ruka pozdravila.“ –