Pospěšte sem pacholátka
S děvčaty!
Starec bude s lyrou v ruce
Zpívati,
Do minulých časů hledí
Jeho duch –
Popřejtež mu pozorlivý,
Tichý sluch! –
V Hrubých Kozojedech*) leží
Přes průhon
Ještě podnes stará studně,
A v ní zvon.
Zvonu však již oko lidské
Nezhlídne,
Aniž vás kdy k modlitbě hlas
Pobídne.
Jenom jednou, přede mnoha
Století,
Pobožné měl staré ženě
Zazněti.
Ta v té studni len a přízy
Máchala,
A jej do polou ven na ní
Vytáhla.
Užasla, a velkou hrůzou
Omdlela;
Zvon ale y s přízy z ruky
Pustila!
Tu zvon s hřmotem přenáramným
Ke dnu kles,
Zazněl, až se hnul a zatřás’
Vrch y les:
„Jan, Jan za chrta dán!“
Jede ostrým klusem domů
Hrubokozojedský pán;
Vedlé něho vede chrty
Věrný slúha, dobrý Jan.
Rytíř, jako mračná bouře
S koně dolů škaredí,
Že mu o psu nejmilejším
Lidé nevědí!
Třetí den již v širém poli,
V lesých, skalách hledají;
O ztraceném ale chrtu
Ani zdání nemají.
Přesmutně se domů vracý,
Tichý jako noc a smrt
Rytíř, často vzdechna volá:
„Ach, kdež jest můj chrt!“
Na sylnicy stojí bába
Na dvě berle sehnutá,
Škaredá, co sový hlava,
Jednooká, hrbatá;
V tvářnosti je samá brázda,
Ruka kůže jen a hnát –
Hlasem – jako vrání krákot –
Jezdcům káže stát!
„Kaž, rytíři! svému hřebcy,
Svému lidu zadržet;
Po čemž trudným čelem dychtíš,
Ode mne lze obdržet.
O tvém prchlém milencovi,
O tvém drahém chrtu vím,
Zadarmo ti ale, věru!
O něm nepovím!
Vydášli mi svého Jana,
Bude zejtra doma chrt. –
Co s ním počnu? – Černokněžku
Zmladí jinochova smrt.
Mámli – tak jest v hvězdách psáno –
Děvče zas se usmívat,
V jinošské se krvi musým
Častěj umývat!“ –
Na ta hrozná slova zbledl
Švarný jinoch, co stěna,
Mezy nadějí a strachem
Vrhl se na kolena;
Lítostivým hlasem prosý
Statečného rytíře,
Život věrnéhoby slúhy
Nedal za zvíře!
Rytíř však jen horkou vášeň
Svého srdce poslouchal,
Na tvář bledou, poslzenou
Svého Jana nekoukal. –
„Přiveď chrta – pravil k babě –
Zejtra na usvitě k nám;
Věru, že ti bez meškání
Jana za něj dám!“ –
Jitro se červená z východní brány,
U hradu čeká již baba a chrt.
Pacholík neusnuv z strážnice hledí,
Vidí své neštěstí, vidí svou smrt!
Klopýtá k rytíři: „Pane! o pane!
Milost a outrpnost s ubohým měj!
Nedávej kouzelné pravicy Jana,
Sluneční záři a život mu přej!“
Rytíř však nad chrtem radostí jasá,
Neslyší jinochův žalostný hlas;
Objímá babu, y objímá chrta,
Poroučí přistrojit radostný kvas. –
A když se s večerem baba uklízý,
Jana jí v okovech ven vyvedou –
Dracy dva ve voze škaredočerném
S Janem a s babou se k lesu berou!
Neminulo ale ani
Pět neděl,
Chrt ten draze vykoupený
Zcepeněl! –
Tu sy rytíř vlasy trhal,
Hořem vyl;
Chrta však již ani Jana
Nezbudil!
A když divé bolesti čas
Ukrotil,
Srdce opět lidským cytům
Navrátil:
Tu ho počal v svědomí červ
Hryznouti,
Nad oči mu Janův obraz
Vinouti. –
„Jene! – volal často – Jene
Nevinný!
Ukrutností svého pána
Zničený!
Nakloň ke mně z přísných nebes
Hlavu svou,
A odpusť mi želícýmu
Vinnu mou!“ –
Nato kázal kostelíček
Založit,
Při něm dřevěnou zvonicy
Postavit.
Na ni svěsyt zvon ze stříbra
Jasného,
Jímžby denně za Jana se
Zvonilo.
Když však naň ponejprv zvonit
Počali,
Hrůzou všem u zvonu zuby
Cvakali;
Nebo místo zvuku stříbra
Zazněl hlas
Hřímajícý, až se kostel
Pozatřás’:
„Jan, Jan za chrta dán!“ –
Slyše to pán Kozojedský
Hořce počal plakati;
Oděv rytířský se sebe
Divou rukou trhati.
Rubáš žíněný sy kázal
Přinest, ním se přiodil,
A k dřevěné zvonicy se
Za zvoníka dostavil.
A – hle! ke zvonu když dolez
Provazu se uchopil;
Červa v srdcy žeroucýho
V okamžení necýtil;
Aniž víc zvon taká slova
Nevydával ze sebe;
Zněl však, co hlas Cherubína,
Když se vracý do nebe. –
Jednou se však po klekání
Starý zvoník nevrátil;
Pod zvonem ho zvonícýho
Šíp kostlivcův uchvátil.
Ale na pokojné tváři
Ruka cyzý napsala:
Že se jemu vina velká
Milostně prominula!
Po časech, po letech, když se odbojců
Strašlivý po Čechách rozbouřil shon,
Rozkotal kostelík, rozkotal hradbu,
Zvonicy strhli, y stříbrný zvon;
Strhli, však nezhltli; nebť mocná ruka
Božího anjela ukryla jej,
Zaryvši do sypké hluboké studně –
Můžešli, Žižkovče! děl se o něj! –
Od oné doby tu spočíval v chladné
Vodě a bařině stříbrný zvon;
Okolo něho sy bučela stáda,
Zahřmělo lovectví, křepčení, hon!
Pořád tu v hlubině skrytý zůstával,
Až jej předc v podivně osudný den
Pobožné babičky usvadlá ruka
S předivem napolou vytáhla ven!
Tenkráte naposled výslovným hlasem
Vyvolal: „Jan, Jan, Jan, za chrta dán!“
Potom již nebyl až do časů dnešních
Slyšán, ni smrtelným okem vidán.
Bezpečně sousedé vodu teď váží,
Bezpečně máčejí konopě, len;
Zvon zmizel na věky; nikdy ho žádný
Nevydá na světlo ze studně ven! –
Zpomínejtež tedy, dítky!
Na zvonec;
Přivedl jsem povídku již
Na konec.
Dáleby vám bylo marno
Zpívati,
Počínáť z vás mnohé očkem
Mžírati! –
Vezměte sy příklad z mého
Rytíře,
Nedávejte duši drahou
Za zvíře.
Hleďte z mládí každou vášeň
Krotiti,
Tak se Bohu, lidu všemu
Líbiti!
Odevzdejte se teď tiše
Spaní v moc,
Pán Bůh náš vám ražič dáti
Dobrou noc!
Dřív však, než vám očka sklíží
Spánek váš,
Za Jana se pomodlete
Otčenáš! –