Mé srdce bylo k Tvému připoutáno
tou zlatých citů šňůrkou perlovou,
hned jak již první vzplanulo mu ráno
a první pělo píseň májovou –
však brzy pouto lásky roztrháno, –
mé srdce bylo k Tvému připoutáno.
Jen málo perlí různo pozůstalo,
a mnohých lesk byl slzou zakalen,
mé srdce však je všecky ushledalo
a kouzlíc v smutku zašlé lásky sen
na černou šňůrku zas je navlékalo –
jen málo perlí různo pozůstalo.
Jen poceluj tu bledou tváři moji,
jen rozechvěj ten mrtvý její květ,
však ona již věčnému ku pokoji
se Tobě pozarděla naposled,
a klidná již v tom světa víru stojí;
jen poceluj tu bledou tváři moji.
Vždyť každý hrob se v jedné slze září,
a každý aspoň jediný má květ,
a každý jednu svíci na oltáři
i jeden zbožně modlící se ret:
jen poceluj tu bledou moji tváří,
vždyť každý hrob se v jedné slze záři.
Já věčně nes’ bych tyto lásky žaly
jak onen gigant světa základy,
a byť se struny srdce přetrhaly,
a všechněch písní zvučné soulady
se s žalobnými vzdechy rozprchaly –
já věčně nes’ bych tyto lásky žaly.
Vždyť krásný na srdci ten balvan skalný,
u nebes čelo jeho temení,
na skráni vlaje květů věnec valný
a dole proud se srdce pramení
a vůkol plane světel okruh dalný –
vždyť krásný na srdci ten balvan skalný.
Jen postůj, postůj malou ještě chvíli,
má svíce lásky brzy dohasne –
vždyť už se květné kraje zatemnily
a s nebe spadly hvězdy přejasné –
mé srdce taky brzy již dokvílí –
jen postůj, postůj malou ještě chvíli.
Vždyť krásná láska, i když odumírá,
viď, že ji také trochu miluješ,
že darmo v Tobě zraku neupírá,
že jednu slzu přec jí věnuješ,
než v světě zajde její píseň sirá,
vždyť krásná láska, i když odumírá.
To byly, lásko, skromné jenom dary,
jen jedno bílé ruky stisknutí,
a přec tak krásné byly tvoje čáry
a zlatem lesklo tvé se planutí –
ach příliš kvapně shlukly se ty zmary –
to byly, lásko, skromné, skromné dary.
A sotva jsme si v oči pohleděli,
již zlosti kámen na srdce nám pad’
a dusil mladé lásky zápal vřelý,
až v srdci všechen – všechen oheň schlad’
jak lístky různo jsme se rozletěli –
a sotva jsme si v oči pohleděli.
Bůh provodiž tu Tvoji ruku bílou,
by šťastně věnec vpletla v zlatý vlas,
vždyť s mnohou láska zápasí zde silou
a svět ten často květem pozatřás’,
když vydech’ do něho svou vůni milou –
bůh provodiž tu Tvoji ruku bílou.
Jak hvězda plála nade hlavou mojí –
snad také černou hrudou zazvoní
až srdce mé k věčnému ku pokoji
se s pustou rakví ve hrob ukloní.
Bůh provodiž tu bílou ruku Tvoji,
jak hvězda plála nade hlavou mojí.