Směs vozů, strojů, vůkol shon a chvat,
křik, hlaholy a hluku šumný boj,
dým, pára, nestvůr fantastický roj
do vzduchu metá, ničí na obrat. –
Tak asi v hlavě těch tam poutníků,
již na žhavém zasedli chodníku,
rodina bídná, tváří vybledlých –
u prostřed kmet, vlas jako padlý sníh.
„Nuž děti, sem až, dál krok nestačí,
vy novou vlasť, já svůj jdu hledat hrob,
v ní mnoho zlých zde zažily jste dob
a chleb smáčely horkém ve pláči.
Kde zasedne, jeť bída krutý host,
tu ssaje krev, tu lidskou zkouší ctnost,
tam všakou naděj z domu vyhání
a černé staví k dveřím zoufání.
Tak u nás bylo, k tomu trpký smích,
my selskou byli jenom holotou,
za práci dařili nás žebrotou
a za peníz – náš chtěli koupit hřích;
paláce stavěli dle našich chat,
by nám i boží světlo mohli brát,
a přede dveřmi s tlupou lazarů
si v rozbjunělém hráli rozmaru.
Však, děti, snad to přece křivdou jen,
opustit zem’ zděděnou po otcích,
již hájili až do těch hrdel svých,
a cizím dát ji námezdníkům v plen;
ta půda z oteckého popele
i měkčí hrob nám jednou vystele
a krásný sen se tomu musí zdát’,
kdo s otcův slávou v jeden hrob jde spat. –
Než cizí zem jak srdce macechy,
bez květu lásky pustá skalina,
ta nemá cit cizího pro syna,
ni sdílnou bratř se slovem potěchy;
tam pahejl rodu strůmek listnatý,
památek pramen vyschlý, zavatý,
a chceš-li v pláči svůj vyslzet žal,
tam není hrobu, bys jej vyplakal.
A proto, synu, ten můj starý leb –
nu však již dost buď mudráckých těch slov,
ač nevím, klidný-li tam najdeš krov,
a jak as tvrdý nový bude chléb:
jsi kmen podťatý, svadlých větviček,
s tou suchou haluzí svých dětiček,
a žena tvá jak réva zlomená
svá kolem tebe stáčí ramena.
O ženo, nehleď na mne okem tím,
znám ty tvé tajné srdce bolesti,
jež žal svůj nikdy slovem nevěstí
a modlitbou tě všude provodím;
jest krutá záhada ten lásky květ
v neznámý, cizí přesaditi svět,
zdaž vzroste tam, či mráz jej popálí,
či prudké vody rmutem zakalí!? –
Tu prvá tvá, jež v ženské srdce ti
mateřských slastí pramen rozlila,
již v hezkou květinku se rozvila,
ač musela jen v stínech pučeti.
Nu neklop, dcero, oko, však tvůj děd
v něm často tajnou jiskru pozahled’,
a neví, zda-li srdce děvčete
tam za mořem as láskou vykvete.
Však odpusť, tvůj-li probudil jsem žal,
já k vám už bych se vypovídal rád,
a co jsem jindy tajně v duši klad,
posledním slovem vám se zpovídal.
I tobě, malá, děd co říci má,
ty beruško s jasnýma očima,
že dědečka chceš taky opustit
a v dalekou tu, dalekou zem’ jít?
Vždyť doma dědek s tebou hrával rád,
když otec, matka v práci meškali
a chladnou, prázdnou síň nám nechali,
až zima vnikla, hostem přišel hlad;
tu konejšeje v náruč děd tě skryl,
až starý cikán k nám se přidružil
a svým tě přikryl taky kožichem –
o jak nám teplo potom bylo všem.
Tys v náruči mně povždy usnula,
jak matce u prsou zde bratřík tvůj.
O dítě, bůh tvé snění opatruj,
by tušením se duše pohnula,
až v cizině ti budou povídat
o zemi rodné, plné plodů, vnad,
kde přec tak mnoho strastí, žalů, běd –
kde v pustém hrobě tvůj kdes dřímá děd!” – –
Zasyčel stroj, a vzešel šum a ruch,
a v dáli už mizeli poutníci,
kmet sám tu stál se slzou na líci
a hleděl tam, kde páry znikal pruh!
Již s bohem buď! ty krásná, česká zem!
Kdo větším asi zůstal sirotkem –
či kmet, jenž vši tu ztratil stáří slasť,
či ti, jenž svou tam opouštějí vlasť! –