Krvavé růže na trnovém keři,
v rozpuklém ňádru slzné krůpěje,
hle povzdech větru, jenž jich lístky čeří,
co sladké vůně kolem rozvěje!
Tajená rána srdce v skrytu ničí
a žití ráje hrotem uhnětá,
však bol kdy v trní pupencem vyklíčí,
vždy růží vonnou světu rozkvetá.
Růžové líčko – dítě na sirobě,
na zlatě, žalu i na lidské pýše,
zardělé poupě, matka dávno v hrobě,
čí ret tu záři ve tvé líčko dýše?
„Jen ostrý za dne dech a hněvy pána,
za noci tvrdé lůžka kamení,
vždyť růměncem se vždycky věnčí rána
a růže trnové má znamení.“
Skanula slza po uvadlé tváři
v bolestném padši v ňadro zachvitu,
papršlek kmitu nebes na oltáři
a růže vzplály slze ve třpytu.
Co růží skryto v studánce té žalu,
kdož srdcem jal by jejich věnců vděk –
jen méně kamení – jen méně kalu
a jediný jen lásky papršlek.
Bělostné ňádro jako horské sněhy,
jak svadlé větve ruce svislé v klín
a oko děvy plné žalné něhy
se v zarosené tají řasy stín.
Zavlní ňádro vzdechem, puká v žale
a srdce raněné se vynoří
a jak když slunce vzplane ve křišťále
na bílé hrudi růže zahoří.
Po stráni lesních růží křoví nízká,
kol skaliny a pusté výmoly,
zalétlo ptáče s písní do křoviska
a plané růže rdí se v údolí.
Ty tváře lidu bědou zuboželé –
na srdci srdce vadne v náruči;
i chudé líčko pozardí se vřele,
když píseň sousedka mu zazvučí.
Vyprahlá skála, slunce stále pálí
a pramen v lůně jejím zrozený
s vlaživým mokem v cizí spěchá dáli
a rodnou matku tráví plameny.
V bolestech prahnouc puklo srdce skále,
jí svadlý list zející ránu skryl
a když tam ptáče símě vneslo malé,
keř růžový pak ránu zacelil.
Umírá slunce, růží věnce rdící
v západu na příkrov své nachy strou,
noc slzavá jak žena truchlolící
mohylu klene nad hrob hvězdnatou.
Tak jest a bude po vše věky –
nad mrtvou láskou růže zahoří
a shaslé, jež tu hřály papršleky
hvězdami z hrobu tmy se vynoří.