Plápolá Roma, slunce západové
své hávy na ni metá purpurové,
a korun jatých trofej zlatoskvělá
hor sedmi povznešená věnčí čela;
v triumfu césar, kolem pretorjáni
vítěznou zbraň a zlaté orly sklání,
an zatím nájemčíků legiony
poslední boří v koncích světa tróny;
lid jásavý pln hodem, kvasem
se žene aren hlučným za zápasem
a vonný patryčík ctě Bacha chrámy
se v šumných lázních baví s heterami.
Ve stínu sloupů v trosku rozmetených,
jež hladilo kdys Řeka dláto umné,
a kolem nichž při vodách rozšumených
na Isthmu vinuly se písně dumné,
otorokář líný líným hoví oudům
a těm, jež kol se valí, lidstva proudům,
by zatleskali v hlučném pochval choru
umírajícímu gladiatoru,
své zboží drsným vyvolává hlasem:
tři barbaři to, tři to sosny vzneslé,
ač z půdy vyrvané, přec nepokleslé;
šat režný, sporý, v bocích upjat pasem,
sval nehalí, ni ladný záhyb oudů,
z nichž bujný tepot žilnatých těch proudů
proráží jako rozčeřené toky,
jež vzneslým horám skalné vlní boky. –
„Občané římští; dar skvostné ceny
barbárské země nabízí vám v pleny!
Kde Caesar přes květnaté, žírné hony
vítězné druhdy vodil legiony,
tenť zrozen jest, Gal, svěží, hybký tělem,
vycvičen v zápasení přeumělém,
větev to vzácná z královského boru,
jež bardův zpěvnému kdys slouchal choru;
onť smrtí umře krásnou, neúhonou,
s gracií něžnou, s ladnou těla sklonou,
s úsměvem hvězdy padající v tváři,
že potlesk zbudí v samotném i caři!
Občané římští! dary vzácné ceny
barbárské země nabízí vám v pleny!
Tuť Germán světlovlasý, v zápasení
se lvy a tigry nad něj v Římě není,
hercinské hvozdy větrnaté, chladné,
tužily tělo jeho nezávadné,
tam duby k zemi shýbal, sosny vracel
a pěstě kladivem huňaté tury kácel;
onť přímý, chladný všaké smrti
ramenem nahým tygra, lva i sdrtí
a vítěz nohou pevnou, bez třemíků
na prsa šlápne všemu zápasníku,
svou mocnou pozvedaje těrchu těla
jak zbojného by Marsa vyzvat chtěla! –
Občané římští! dary skvostné ceny
barbarské země nabízí vám v pleny!
Nad pontem v pláních chudých na pahrby
tenť půdu brázdil, dřevěné stavě krby,
Sarmata dumný, prudký jak ty búry,
jež přes zbrázděně tam se honí zvůry,
svobodník doma, nemá jmena ani
pro trůnu vládce, vzdorné panování;
ač se rtů řeči jako med mu tekou
a v ňadru duši klidnou chová, měkkou,
přec mocné proudy žily jemu plní
a prsa silou se jak moře vlní,
kdy zdme se koráb, jenž mu vlny mate,
o žeber břehy zdrtí o skalnaté;
běh křepký v závodění střelu stihne,
a ruka hebká, pakli dřevcem mihne,
jak Joviš bleskobijce vrazí, skácí,
že vždy se čelo – srdce zakrvácí;
občané římští –“ zmlkni otrokáři,
otrokům tvým hle! což to plane v tváři,
co Římem lomí, bohy v chrámích třese
a v arcu kvasy bledé strachy nese?!
Hlas věštby sybilinské z ledví země
jeskyně rtoma prodírá se temně,
věsť dvojatá – však jednu hlásí vůli:
„V areně lvice, rozedraná v půli,
Řím krve její rudým proudem vzplane,
a nad ní barbar gladiator stane!“ –