Tož tedy jsme opět v měsíci máji!
V radostné jarní náladě
stromy se vesele zelenají
zas v Luxemburské zahradě.
Mé okno je dokořán otevřené,
a slunce vrhá mi v světnici
na moje svršky zaprášené
své paprsky jasné a hřející.
Jak mě zas vábíš na dálnou cestu,
ty velké oko plamenné!
Ihned bych paty ukázal městu –
s bohem, ty moře kamenné!
Hvězdo dne ve své vzkříšené slávě,
tvůj vliv na mě je podivný.
Jako ještěrka ležel bych v trávě.
Jak je mi světa shon protivný!
Vše jedno mi, osobní, politické
zájmy, pravda i předsudek.
Ach, když si vzpomenu na věci lidské,
tak se mi zdvihá žaludek.
Nejraděj’ bych teď v ruce své s holí
od vesnice šel k vesnici
mezi slibnými lány polí
po dlouhé bílé silnici.
Z plných plic bych vykřikl prudce
a na očisty znamení
umyl bych svoje hubené ruce
v křišťálném horském prameni.