Tmí se, tak vlažně tmí se
a lehoučko napadl sníh;
a zářné oči dívají se
zevšad dnes do ňader mých.
Jsem sám, jak hvězdka, jež vyšla,
a jsem, o Bože, tak rád!
ta stříbrná chvilka teď přišla
jistě s mou duší si hrát.
Dá se v květ ledový chytit
chvíle té andělský dech?
Jas lilií v duši jest cítit
a vůni na ústech.
Noc blíží se, paní tmavozraká.
Dnes s úsměvem duší nám pluj!
Tak zlatě se smráká a smráká –
ten večer jest, Paní, tak Tvůj.
Smím píseň svou dnes složit k nohám Tvým,
smím zpívat nejkrásnější z tajemství Tvých snů?
Požehnej odtud, kde se Synem Svým
vítězná teď je slavíš v nadhvězdnu.
Ó sednout jak ptáče tam u nohou Tvých,
ve vodopád světů dolů se dívat –
co lidé té noci kdy cítili v nich,
výlevem nové písně to zpívat:
jak duše jim rozkvetla v mystický sad,
jak Mír si v ní prestol svůj vyvolil rád
a sněžných květů ve závěji
andílci v ní se procházejí,
bělouncí, celý řad!
jak kraj duše celý se jiskřivě chvěl,
jak skryla jej měkká a vlaživá běl,
jak v modré mu lesy
mír dech,
jak zavál kdesi
touhy vzdech
a stíny svál
jak těžký sen –
a radost bílá jak každému sletí,
jejím kdo po objetí
zatouží jen!
Vzpomínko noci té, blaživá tak!
Soumraky věků k nám zří její zrak,
kolik kdo světel zná, všecky mu dal!
V nesmírný prostor, v tajemnou dál
oblohou modře prozářenou
rozžaté světy svou drahou se ženou,
a jako chumáč zlatých včel
roj meteorů přeletěl,
tak kmitavé a zlatovlasé –
a nebem plul jas a sněhem táh jas
a kolem vše plálo v tom jase.
Tehdy se líbaly věčnost a čas!
Vzrušeny kroužily světy kol nás,
kroužily, toužily v betlémský chlév –
Tam lidé dnes klečeli v objetí s anděly,
a slzy jak kanuly, prosby jich vanuly
v dětinný pastýřů zpěv:
Děťátko nebeské, vítáno buď,
jasem té noci i nám zaplav hruď!
Světlo ty ze světla, buď králem nás všech,
jak ty své hvězdy nás zaplanout nech!
V bezedno tisíc let zatím již padlo
a růží již zvadlo a srdcí již schladlo –
A zas jde ten večer, ten tajemný čas –
Oblohou modře prozářenou
chvěje se zase hvězd třpytivý zjev,
duše se chvěje po staletích zas
a srdce zas touží v betlémský chlév.
Tužby a myšlenky, beránci bílí,
nebem se rozběhly, v dálku zas pílí,
hledat svůj betlém v kraj úsvitů všech.
Dej doletět, Matko, a okřát se nech,
anebo aspoň odnést si zpět
z úsměvů dítěte jediný květ
v chudobu pozemských střech! –
Ó lidstvo, štvaný Tantale,
nech trýzně své dnes spát –
nestyď se, starý Tantale,
vždyť znát tu touhu z očí tvých
plát jasem stromků vánočních,
ó neodporuj nadále,
a nech se zulíbat!
Pojď k jeslím! Kleknem v jeden řad!
Tam zkvete opět štěstí naše,
tam zkvete srdce, žije-li,
v chrysanthem bílý, v růži zlatou,
a perutí je rozpjatou
Bůh schrání svými anděly!
Plujeme bouří. Skořápka země
nese nás v tajemnou dál.
Zpíváme. Kolem nás hučí to temně,
mnoho již orkán jich v hlubiny svál.
Zpíváme přece; vždyť vstříc se nám dívá
jako ten dnešek, tak zářivá souš – – –
Tam píseň má – chudý chocholouš
u nohou Madonny zpívá.
Blíží se, blíží, tmavozraká –
z dálky již bělá se jas!
Tak zlatě se dnes smráká a smráká,
ať navštíví sladká i Vás.
Až přiletí k Vám plná záře
a zatřepotá křídloma,
ať najde v úsměv zkvetlé tváře,
v srdcích otevřeno má.
Až přiletí k Vám o půlnoci
a bude smát se z hvězdiček,
ať nechá u Vás ze své moci,
ať nechá – hrst těch hvězdiček.