Tak vždy se začíná: Nechceme, aby tento panoval nám.
Autonomní já. Jsem přikazatelem si sám.
Že jest to pouhá illuse, že otroctvím jest skutečnost,
že okovy jsou zarzelé, a drábů všude dost,
že v porobu jest jato vše, chléb, tělo, slovo, duch –
co po tom ti, kdo poroučí – jen když to není Bůh!
Co potom ti, že krvavý národům vstává pot?
Žij Tiberius, Danton, stát – der gegenwärtige Gott!
Nemáme krále, kromě císaře – ať jednoho neb tisíce –
I nám jest nutno s vlky výt – a vidíš přec, že vlčice
na praetoriích září znak. Tys nevinný – dí páni –
však to tě u nich, Ježíši, ni u nás nezachrání.
Ty panovat? A na čem my ukážem volnost svoji?
Toť jediná, jež zbyla nám, ba v té pán při nás stojí.
Tys dávno vzdal se všeho zde – tož buď i smrt tvá kleta,
ať osvědčíš, že necheš nic z království toho světa!
My shodili tvé sladké jho. Vše raděj člověk snáší –
To začátek jest bolných cest, té tvojí i té naší!
Tak má se věc tvá, Ježíši! To třeba sformulovat,
by vědělo se vlastně, proč tě nutno na kříž vkovat!
Vezmi lůžko své a jdi – řekl’s hříšníkovi.
Tobě také nesou již divný polštář nový,
abys na něm podřímal prostřed růží chvíli.
Vezmi lůžko své a jdi. Není nachem rudé,
není ještě – ale již brzičko tak bude,
purpur ti je pokryje, než se slunko schýlí.
Vezmi lůžko své a jdi. Položíš tam na ně
v úpalu a bolestech horečné své skráně,
pokryvkou ti budou jen teplé krve vlny.
Vezmi lůžko své a jdi. Tam buď uzdravený
neduh ne tvůj – ale ten, jímž jest postižený
od hlavy až do paty Lazar vředů plný.
Vezmi lůžko své a jdi. Tě teprv na ně svalí –
za tebou však mnozí jdou, kteří právě vstali,
nesou ještě lůžečka – památky svých bolů.
Vezmi lůžko své a jdi – Ty jim pravíš milý.
Každý vezmi křížek svůj, jejž jste sami sbili,
bude se vám lehčej nést, půjdeme-li spolu.
Přitažliva tak jest zem, ty náš stvořiteli!
prach, jejž zovou člověkem, tíhne po ní celý –
jenom ten jej zdvihne, kdo se nízko shýbne –
zákon neochvělý.
Cestou do Jericha zrádně zaskočený
člověk, tvorstva pýcha, klesá oloupený –
tvář, květ slunečnice, sklání víc a více,
všecek zablácený!
Samaritán bera smutnou tou se plání,
vína nalil včera – dnes má lisování,
aby se i drahý olej našel záhy
na ran obvázání.
Roní se, ach roní olej balsámový,
hluboko se kloní Samaritán nový,
na kolena obě tváří blízko tobě,
co ti při tom poví?
Z části podnese tě, z části posilní tě,
k další cestě zve tě, nebohé mé dítě,
v pohostinné chatě v péči odevzdá tě,
dál zas půjde hbitě.
Vše jest zaplaceno – duše tvá-li ptá se.
Ale přec buď rčeno k trvalé tvé spáse:
Nebylo to málo, co tvé žití stálo,
viz – a nehřeš zase!
Teskné bylo rozloučení, předtuchami zaleknuté,
trýzně plné noční bdění, kruté ráno dnešní, kruté –
ale, ach, to setkání!
Jako skalních od útesů bolně nazpět odražený,
stokrát vzrostlý výkřik děsu ubíjí se o ty stěny –
tak dvou srdcí zvolání.
Matko! není ještě dosti krutých bolů Synu tvému,
mateřskou že útrpností své jsi přišla přidat jemu,
Matko – velká v žalu svém!
Synu, Synu, dost jest hoře, v němž se duše matky svíjí,
veliké již jako moře – překypí a zatopí ji
jediným tvým pohledem!
Setkati se v marné touze, pomoci kde možno není,
popatřit si v oči dlouze ve vzájemném utrpení –
ó jak bezměrný to žal!
Kéž se za tu oběť vaši, Kriste, Matko bolem mdlící,
čtvero očí vždycky snáší v duši moji zápasící,
abych s vámi vytrval!
Ty, Šimone, jsi řekl as, že ti ho jest líto?
A už jsi, milý, pod kříž podroben!
Tak už jest. Jak koho zabolí to,
že Spasitel jest štván a hanoben,
by sám byl pod kříž stisknut, svět už postará se.
A napřed hořko tak. Ty mozoly, uhnané v poli,
ve službě kříže pojednou tak bolí –.
Proč právě já? vzbouřená duše ptá se.
Však brzy sklopí zahanbený zrak,
v pohledu mírném společníka, Krista,
vše zjeví se jí jiné, přijatelné tak,
a úděl pochopí, jejž On jí chystá:
Ne proto Pán chce tebe druhem míti,
by břímě své si mohl ulehčiti!
Jeť Jeho kříž přec naše tíž! Kdo cestou najde ji,
vloženou na Pána v žáru poledním –
ten se chop jí, ó chop tím raději –
to ponese jen svou tíž – ale Iehčej s Ním!
Veroniko – vtisknout v duše řasy
sladkou Krista tvář na věčný čas –
jaká touha; Apoštol ji hlásí:
„Aby Kristus vytvořen byl v nás!“
Podal bych ji vroucně, bez výhrady,
ale chybí bělostný jí třpyt –
Bez ikonu pustý život tady,
musí, musí za vše získán být.
Popatřit jen dovol, jakým nachem
svatý obraz tvůj jest malován?
Potem, krví, slzami a prachem?
Také v duši povstává tak Pán?
Ó pak k dílu! Půda sic jest hrozná,
ale posléze snad přijde den,
že i v ní svůj drahý obraz pozná
dobrý Mistr můj pak potěšen.
Nový pád zas! Marná snaha! Zřídka jeden zůstává,
ztracena-li rovnováha, začal-li kdo klopýtati,
nezdolná-li údy schvátí
olovem svým únava.
Malý v cestě kámen leží – nepatrná závada.
Chvějné noze jest však věží, duši, očím ustrašeným
pohořím v příč postaveným
rád se tady býti zdá.
Zatočí se zmatkem hlava, zamží v očích, v zrádný chvat
buchotem se srdce dává, zdá se, není, není zbytí,
jako muška v plam se řítí
člověk v dávný známý pád.
Podlomený, v hanbě váhá, raděj by již nepovstal –
ale další čeká dráha. –
Tys i v tom chtěl býti i s námi,
v prachu prosit, se slzami,
bych se přec zas vzchopil dál.
Jest soucit z bolu puklý květ. Sám bolestí se chvěje,
přec laskat, líbat, pohladit chce vše, co zraněné je.
Však dnes, že tebe zranit má i něžné toto kvítí,
svým bolestnějším soucitem hned chceš jej oplatiti.
Nad bílými tu poupaty, jež budou poskvrněna,
nad duškami, z nichž vyplení i stopy tvého jmena,
nad láskou, která umdlena ve zkouškách neostojí –
ten bol, ten bol tak rozdírá teď, Kriste, duši tvoji!
Jest osamění teskno tak pro slabou duši naši,
když soucitem, když pohledem nás nikdo nepovznáší,
když nezapláče nad námi ve světě bytost jedna,
když srdce navždy hladovo a poušť vždy kolem ledná –
však Pane, Pane, hanba to, k té slabosti se znáti,
v trnové říši koruny se choulostivým státi,
chtít, abys Ty jen vytrpěl vše za nás cestou zdejší –
Zda nestačí nám úplně Tvůj soucit nejněžnější?
Zas v prachu jsi. Zas zemi blíž. A takto vlastně nejblíže!
Jest nepojatno rozumu tvé sice ponížení –
však pro srdce v tom obtíže
pro samou vděčnost není.
Do úpadu! A marně přec? To výkřik byl kdys zoufání.
Na každý den být poražen a nikdy konce trýzni –
úzkostné duše volání
jen v hluché prázdno vyzní!
Kdys tížila, kdys ničila ta Sisyfova temná zvěst –
však tvojí láskou, Předobrý, jest od nás zažehnána.
Pohanský Sisyf mrtev jest
pro dítky Krista Pána.
Má každá snaha účinek, i ta, jež zdá se zklamána.
A ten, kdo padl stokráte – ať věrně vstane po sté!
I k němu mluví z prachu Pán.
Tím zákon nový světu dán,
jímž trhá síť se Satana
a říše Boží roste.
Rozkoš tvá býti – dle slova tvého –
se syny lidí. Byl ráj to tvůj blahý.
Z něho jak Adam vycházíš nahý,
korunu z trní jen neseš si z něho.
Taká jest země. Hnusná v své zlobě.
Těžko jest dobrotou přemáhat záští.
Dej tomu i sukni, kdo sáh po plášti –
tys řekl – a zůstal důsledným sobě.
A my? Při pohárech – žízní jsme choři.
Purpury máme – a nazi jsme vždycky.
Obnažen za nás květ nejčistší lidský
obětním požárem hoří.
Hořký plod vinice dala Ti v žízni.
Ó blýskla by sekera Vinaři v ruce –
Ale ty nechceš ni v poslední muce
opít se žlučí v své trýzni.
Ó důsledný, pro něhož záclony není!
Znova Ti nalévá po věky celé
své žluči lidstvo zatvrzelé –
jí nepřijímej ještě k opojení!
Po vřavě ticho, ticho tak, že možno slyšet času tep,
neslyšný jindy člověku. – Čas, toť přec míra změn.
V největší změně od věků údery kladiv odbíjen –
ó jaký dopad, jaký sten – úderů kolik každý hřeb!
Toť dvanáctá! Ach, tolik ran! Jak vnikají do srdce cév!
Jak rozrývá to, rozrývá! Ó srdce Matky v bolech svých!
Ó údery, ó kladiva! vy hlase hodin pátečních,
jak krutý, ostrý cvakot jich – a tiše potom kape krev.
Ó ruce, nohy zmučené! A přec by byla stačila,
jak učí bula posvátná, ku duší z hříchu obmytí
jediná krůpěj brunátná – však láska k srdci dobytí
nedbala krve prolití, poslední kapkou hýřila.
Toť přelom času. Věků střed. V něm otvírá se každá sluj,
z ní možno vynést zlata lesk, jenž ve skále tam skrytý je.
Ó skálo, srdce! Kladiv třesk ať otevře, ať skruší je –
než přečteny jsou pašije, dokořán celé stůj!
V něm byl život. Život ten prošel nyní smrti branou.
Praskla vrata bronzová. Mrtví ze svých kobek vstanou,
vstanou, chodí ulicemi, k živým mluví ret jich němý:
V něm byl život. Život ten, světlo, které ve tmách svítí.
Promethea jeho však na skálu jste dali vbíti –
tmy teď nad vámi se slily – co jste, děti, učinily?
V něm byl život. Život ten soužením jste naplnili,
v svatý velké Paschy den Beránka jste umučili,
mrtvý ještě k vám, hle, zírá, náruč, srdce otevírá.
V něm byl život. Život ten, ubozí, jste zničit chtěli.
Shrnuli naň boly všech – vždyť v něm vesmír zmíral celý –
vyčerpaná smrti síla osten svůj však ulomila.
V něm byl život. Život ten shasl o hodině třetí.
Roztržena opona, ševel, průvan světy letí,
země, pekel, nebes brány v nekonečno zotvírány.
V něm byl život. Život ten prošel nyní naší branou.
Posílá nás k potomkům, naposled dát na vybranou.
Teď jest noc – však bude ráno. Dokonáno. Dokonáno!
Ach, tu visí. Vydechnul. Výčitky jak kleště
srdce rvou, jež mlčela, dokud dýchal ještě.
Nikodéme, Josefe, kde jsme jenom byli?
Pozdě láska vyráží, ale roste, sílí,
náhle jako lavina, trhá vše a sráží,
nikdo už jí nezdrží, nikdo nepřekáží.
Velerady prokletí? Pomsta Kaifáše?
Ach, co na tom? Zapadlo drahé slunko naše,
zmlkla ústa, ze srdce tryskla krev a voda –
ach, jakou to výčitkou bledé tělo bodá!
Pojď, dej pozor, Josefe, s úctou nejněžnější
složme s dřeva potupy v důstojnou ho skrejši,
v náruč Matky nejprve, ve polibků závěj,
a pak, jak nám možno jen, svět se v cestu stavěj,
zasypme ho poctami, vložme v byssus bílý,
myrhu, nard a aloe, nic jsme nešetřili.
Pověz, Máří, pověz jen, čím bychom jej ctili?
Doloroso, oltáři, svícne sedmi ramen,
v stínu smrti zazáří bolestí tvých plamen,
přistoupit blíž svatých ran dovol, milá Máti,
vzdechy tvými rozdmýchán ať nás oheň schvátí.
Jest jeden nedobytný hrad, jest jeden v skále hrob,
tam, Kriste, pojď na chvíli spat – tož srdce do útrob.
Byl hrob to náš – má býti tvým. V sadě zkvétajícím
zahradníkem pečlivým zjev se hledajícím.
Mrtev vcházíš, ožiješ v zahrady té lůně,
vypěstit ji sobě chceš v poupata a vůně –
přijď, kde otevřeno jest – srdce touhou stůně.
Mnoho křížových jest cest. Každý svou má málem.
Obyčejně začíná: Nechceme ho králem!
Ale pak se rozchází v žití všemi směry –
s Kristem nebo bez Krista. Počet pádů sterý,
různá cestou setkání, druhové se mění,
různé také poslední bude zastavení. –
Ó kéž aspoň dospěje tam má duše k Němu,
s Nikodémem zaplane láskou k Zmučenému
a pak v sobě ustele ku vzkříšení Jemu!