Ještě pokos, ještě ouvrať –
a je konec žní.
V bledé nebe věsí se již
srpek měsíční.
Kráčí Lukáš opálený
mezí k potoku.
Hoj, kdos jiný – taky s kosou –
jde mu po boku.
„AIe to je jednou trefa –
odkud, kmotra, ty?
Bílá, tichá – do roboty,
nebo z roboty?
Beztoho mi dlouho trvá
dnes ta cesta k nám.
Půjdem spolu, pořečňujem –
já dnes nespěchám –“
Kráčí Lukáš s pole domů,
kráčejí dnes dva.
Pán Bůh taky kráčí nebem,
světy rozsévá.
Kráčí Lukáš opálený,
s ramena se kosa kývá;
kráčí dnes tak unavený,
toužebně se ke vsi dívá –
nu, zde aspoň hřbitov již.
Tu jsme doma. Starý kříž
sladkých lůžek řady střeží,
dědů, otce, ženy, matky
znavené tam hlavy leží –
Věru doma! – Mezi vrátky,
hle, tu ještě jeden druh:
Kmotr hrobník. – „Pozdrav Bůh.“
Klapla vrátka, vrzá klíč,
na ramenou blýskl rýč.
„Nu, tak pojď. Jsme ode dávna
muži téhož úkolu.
My patříme pospolu:
rolník, hrobník – i ta bílá,
která za hřbet se mi skryla –
Nu, jen nech – je řeč to správná.
My přec nejsme Němci tady,
můžem si to říci, brachu!
Já, když jsem byl chasník mladý,
s koňmi křičel čehý, hot –
tu jsem taky v Němcích sloužil –
No, tam bylo vždy dost strachu,
tam se nocí po vsích ploužil
kolohnát, že prý „der Tod“ –
S Němci ovšem boj je tužší,
než z nich dostaneš tu duši.
Jim vaz třeba lámat silou,
na to musí býti chlap!
Ale my – my přece máme
v loktušce tu kmotru bílou,
pěkně si s ní povídáme
lichotky a žerty steré,
ona nás kol krku bere
jako k tanci – klapy klap! –
No tak vidíš! Zvlášť já tady:
oseju si brázd svých řady
a pak obilí zas srážím –
Myslíš, že si málo vážím,
když to dělá jiný s námi?
To je přece v pořádku! –
Tak jen mi tam do řádku
ustel, bratře, vedle mámy!
Beztoho již na mne kývá,
ťuká jako v háji žluvy –
a já chci již za ní jíti!“
Udiven se hrobník dívá:
Ten dnes nějak divně mluví!
„Ale strýče! Jste jak kvítí –“
„Které dnes je plné rosy,
zítra ohni dáno bývá! –
Ba, tak jest to s všemi námi –
Pamatuj, tam vedle mámy!“
Měsíc plá a v něm dvě kosy.
„Otče,“ – Lukáš vraští brvy –
„vždy se shledá trochu mrvy –
schválně dělat ji, mou prací
nebývalo sice v žítí.
Ale včas ji vykliditi,
aby tím, co zemi vrací
slabost všeho stvořeného,
milosrdnou láskou Boží,
láskou toho, jenž i smetí
v zlato umí obraceti,
rostlo zas na půdě jeho
nové, čisté, zdárné zboží –
to je též přec naše péče. –
Vyznávám se, v duchu kleče,
před Bohem a, otče, tobě,
přiznávám se k chybě, mdlobě,
k provině své všeliké –“
Jizbou táhne veliké
smíření a zasvěcení.
A na bledá ústa kmeta
v láskyplném políbení
v květu hostie pak slétá
Beránek, jenž sňal hřích světa.
Svatý olej světí čelo,
sílí ducha, léčí tělo,
aby zrádně neumdlelo
ve zkoušce své poslední –
A jak když se rozední,
starý Lukáš dobrou tváří
do setmělé jizby září,
když na křížek Pána Krista
horečné své rty pak vtiská.
Hospodář tu s hospodyní,
malí vnuci kolem klečí,
sousedé se tlačí v síni.
Ale jak nad skalní skrejší
slunečko svůj nejkrásnější
červánek dá naposled,
tak ten sedlák, který vždycky
mlčky konal heroický
úkol svůj po mnoho let,
v západu teď svého záři
žehná, loučí s krásnou tváří
se všemi se touto řečí:
„Byl jsem sedlák. Ještě jsem.
Slunečko mi hřálo zem,
s níž mu osení mých vlny
šeptaly zpěv chvály plný.
Stará píseň, tuze stará –
Začne skřivan, posel Jara,
potom hebkých pentlí smích,
máky, orlíčky a chrpy,
pak sbor klasů vousatých,
a na konec – kosa, srpy.
Slunko, které vyhýčkalo
veškeru tu krásu z hroudy,
sežehlo ji svými proudy
a pak zralé pod srp stlalo
bílý klas i útlé kvítí – –
To je stará píseň žití;
a tou písní nyní sám,
děti mé, já umírám:
Slunečko mne povolalo.
Slyšte, děti sedlákovy!
Moudrost svou vám Lukáš poví,
tu kterou vždy hlásat slyšel,
kdykoliv si v parný den
s pluhem, s kosou v pole vyšel,
anebo, kdy za neděle
nesl tam jen roztoužen
nástroj jeden, srdce celé.
Byl jsem sedlák, ještě jsem:
moudrost tu mi dala zem.
Zelené vstává
stéblo ze země,
lehce a jemně
fábory šumí,
zahrát si dává
kde jakou kdo umí,
větřík i cvrček i komár i pták.
Všecko je plesové, všecko je svěží –
Ale čas běží,
a obilíčku nad hlavou
ohnivě plane nebeský znak –
A klas, sotva že odkvete,
sám poddává se změně té,
a žloutne a bělá,
až napita celá
je bytost jeho v pokoře
barvou tam toho nahoře.
Blah, když dosti odtud pil!
Plný světla, plný sil
chleba dává hospodáři,
Bohu slouží na oltáři,
a co z něho v zem se klade,
vstane zase v kráse mladé.
Zmařit se nedá
ta drobná věc bledá!
Ze země živo k slunci zas žene,
co sluncem bylo prozářené – –
Však zbloudilec, jenž v stínu skryt
věčné jaro chtěl jen mít,
nechtěl v horku slunce stát,
nechtěl v sebe přijímat
barvy nebeského krále,
ale marným travěnkám
mínil podobat se stále –
ah, ten zmařil žití dobu,
zmařil, bloud, i sebe sám!
Přijde čas a nevyzrálé
lehké zrno zelené
neobstojí v brázdy hrobu
a nevstane vzkříšené.
Slyšte, děti! Sedlák jsem,
však ne krt, jenž ryje zem!
Chci být skřivan, jenž se výše
vznáší nad svůj rodný lán:
Jest i jedna Boží říše,
v níž je slunkem Kristus Pán!
Života krása – Božím je darem.
Života radost – je potřebou duše.
Ať nechřadne suše
ve věku jarém
srdce, jež spjato je cévami všemi,
jak kořínky stéblo, s živící zemí –
Země však jedinou dárkyní není:
i ona jen splácí vyšší políbení!
Tož osení žití, jež pentlemi šumí,
v srdečné kráse svůj potrvej čas!
Ať křepelky hnízdo ukrýti umí,
ať písni dá vznik, ať potěší vás –
Ale to Slunko, jež svaté má právo,
ať najde je vždycky silno a zdrávo
a schopno a ochotno přijímat s nebe
dar vyššího zrání na podobu Sebe!
Ať nabývá váhy a nabývá chuti.
Povrch snad bude osmahlý, žlutý,
vnitřek však celý buď naveskrz bílý!
Ne zrno jedno – však družně se pojí
zrnečko k zrnku v souměrný klas.
Ne každý je stejné výšky a síly,
ne jeden klas tu samoten stojí,
celé však pole je oseto v ráz –
Bude se klásek v změkčilém bolu
vzpírat, by nebyl zavázán v snop?
Bude se vyhýbat mlýnskému kolu,
utíkat do jiných krajů a dob? –
Ať ve službu lidem, neb ke slávě Boží,
obětí družnou se s jinými složí,
jenom když uzrál v podobu Krista,
cena mu bude velká a jistá.
Na osetek pak v život věčný
též zbude podíl dostatečný!“
Oddychá Lukáš, oddychá trochu.
Na hlavu miláčku, studentu hochu,
položí ruku a mluví pak dál:
„Vy se teď na knihách učíte mnoho.
Také jsem knihou nezhrdal
a ten můj příklad vám dopovím z toho.
Netřeba stydět se časem svým pravým
za krásnou zeleň, za barvu země.
Jsme země děti! Buď zelený máj!
Šumně a křepce, však čistě a jemně
ve mládí vašem vše jásej a hraj!
Ale ta zeleň, již odstíny všemi
namíchal Tvůrce na paletě zemi,
ta přec je směsí – snad dobře to pravím –
jiných dvou barev, modré a žluté.
V tom tajemství je uzamknuté.
Netřeba, děti, zapomínat na to,
netřeba utonout v zeleném moři!
Dvojí ta barva nad hlavou nám hoří:
oblohy modř a slunečka zlato!
To druhé je plnost – to první je nic,
bludiště hvězd a létavic,
samo však – prázdno nekonečné,
možností pouhých dějiště věčné.
Ah, ta říše snů a tuch!
Tam my stavíme své hrady!
Třeba toho asi tady,
když nám otevřel ji Bůh;
třeba srdci ku rozletu
svobody a dosti místa –
ale, děti, říš těch světů
musí velká být a čistá! –
Proto přece zklamané
mnohé sny se v prázdnu ztratí.
Nejčistší modř vyvane,
k skutečnosti duch se vrátí –
ale blah, kdo po ten čas
jako bělající klas
z plnosti směl pít a zráti. –“
Stojí všichni, poslouchají,
podivením dech se tají.
To, co starý Lukáš praví,
všichni cítí v srdci kdes;
ale tolik, jako dnes,
mluviti ho neslýchali –
„Zda to starce neunaví?“
Ah, nechte ho hovořiti!
Jemu jistě z krajů Žití
Věčné Slunce teď již svítí!
Oči, jež tím sluncem plají,
pro svět se již zavírají.
Brzo na hrob Lukášovi
děti stavějí kříž nový,
a na jeho černý štít
ruka řemeslně píše:
„Podobna je Boží říše
člověku, jenž vyšel sít.“