RAJSKÁ LEGENDA

František Odvalil

Slavnou buď písní život náš Pánu, jásavou v boji i vítězství svém! Jak včelka pilná shledává duše z života květů života krásu. Rozkvete sama výsluním Krista, i ten svět pak zatouží po . Zazvučí louten svatebních hlasy, zašumí hedváb i v pohárech víno. Zachovej, Pane, co milostí tvojí na zemi rostlo, květ mého srdce! Ženichu smrtelný, nedotýkej se! žárlivý anděl střeží květ Boží.“ V zápase bezradném duše tak děla. Ale Bůh štědrý se zahanbit nedá. Kdo je ten anděl? Zda nemá jich celé legie nebes všemocný král? Hledal můj ženich krásu v síni: Taková, hle, jest ve věčném nebi. Věnce nám poslalo z liljí a růží. Cítíš, jak blažená vane z nich vůně? A tak si ženicha, jenž jako lev přišel, beránkem vedu k Pastýři duší. Jaké to vítězství dobýt tak srdce, celé a věrné a přetékající! Dusný byl jako smrtící lázeň život tam dole v nevolném Římě! Ale teď, ptáče za rosného jitra, oddychá duše volností blahou. S těmi, jež našli jsme, bratrská srdce, s těmi, co našli svou příbuznost v Bohu. Hosanna, Hosanna, zpívejte se mnou, zpívejte sborem i každá pěj zvláště života píseň u Kolébky Žití! Zasněná sfinga; gazelím zrakem do dálek hledídům plný je hostí, nevěstou rádi by vedli ji domů, ona však srdce své dát chce jen tomu, kdo by nad všecky byl duchem a ctností. Ty, Matko dobré rady, zde pomoz! Klečí a vroucně ruce tak spíná. – Tu nebes Paní kněžničce bílé srdečko zajme a zasnoubí mile ženicha nad všeckyvlastního Syna! O jak by teď teprv neměla moudrost veškerá sídlet v srdečka schráně? se jen pohanští mudrci spojí! Léčky a systémy po marném boji podlehnou všecky jediné panně! Alexandrie, ty město škol pyšné, moudrost tvá všecka se k nohám sklání! Jak by i za to vítězství skvělé neměla v lásce, k smrti vřelé, na srdce tisknout Dítě Paní? Od Sevilly zní píseň, z kraje Maurů; slavík jásá, velká jest, bolí, krása pohádkových paláců. Slavík pěje, srdce pláče. Matička mi zmírá drahá, třesoucí se ruka sahá znakem kříže na čelo. Zaseto je do srdečka palčivé a hořké símě. Ah, již nikdo nezbaví květiny v srdci mém! Otec pohan, bratr krutý, hrozné, dlouhé přemlouvání Ale ne, mi něco brání, nechci s vámi šťastna být! Tolik věrných muka trpí, tolik slabých zapře Krista ne, již nemá dosti místa rozrostlý víry strom! Osekejte, zutínejte! Jak se ocel vaše leskne! Ale Krista oči teskné nový svět mi vykouzlí. Ze Sevilly, z Maurů zahrad vzrostl strom do nebe tvého mučenkových květů jeho, Ježíšku, si natrhej. Dobře jsi mne, tatíčku můj, dobře jsi mne chovat chtěl, před úklady všeho světa pevnou věž mi vystavěl. Ale jak nit slunka zlatá skulinou se protáhne, tak i ve věž Boží láska šípem žhavým zasáhne. Na Barušku nehněvej se, dobře jsi ji vychoval! Kdybys ty byl poznal Pána, byl bys též ho miloval. A že mi tvá vlastní ruka mladou hlavu skosila? Bůh ti odpustBůh ti odplať, mne s mým Slunkem sblížila! Blízko, blízko, do náručí ach, vždyť již mi podává Slunéčko , Krista Pána, jeho matka laskavá. V houštinách světa číhá zvěř kletá na Caesara v pýše jeho i na broučka maličkého. Chtěla jsem býti broučkem, jenž svítí od smrákání do svítání poutníku i plaché lani. Slunečné svity do sebe vpity, hájem myrt jsem chtěla lítat děsný spár mne jal se chytat. Mohly by maně hrubé ty dlaně shasit svit a setřít pely co pak mně ty tlapy chtěly? V křovinách skryta světluška kmitá do bažin ji zahnat chtěli, v nichž se sami utápěli. Nevzali světla! Výš jsem jen vzlétla Ježíškuchceš si mne chytit? V ručce Tvé vždy budu svítit. Hrad stál v lesích alemanských, hrdý tak a naježený, a v něm drsný, nezkrocený, jak ten krunýř tvrdý pán. Ah, ta jeho milá paní, ah, co ta se natruchlila: slepá se jim narodila dívenka jak štěňátko. Otec zuří, hněvem šílí: to nikdo neuslyší! Bez milosti v lesní tíši se vyžle utratí!“ Pláče matka; chůva stará z hradu odnesla to dítě, v chatě své je chová skrytě, pak je do kláštera. Ale žije Světlo Světa! Děťátko když bylo křtěno, svatým křižmem posvěceno, s duší prohlédl i zrak! Svatý biskup zázrak vidí: Kéž tak na mne podíváš se, Otilie, v nebi zase!“ on, v slzách žehnaje. Spasiteli, světlo světa, dost se sic, tvá láska to, naplakaly oči tyto, ale štěstím na konec! Otec získánz hradu jeho klášter buduje se z ticha, svatou láskou vše v něm dýchá, kol Otilky blažené. Mučenic nemám růží jdu jen z kraje dumných lesů, ale velkou, velkou nesu kytku rudých slziček. O, tož pověz, svatá Panno, nač jsem dostala ty oči? Po světle se stále točí, které v náruči Tvé plá. Nač tu srdce, boly zralé, nežli abych na něm, Máti, pokolíbat, pochovati směla též Tvé Děťátko. Vinice kvetou v Tivoli, mne srdce již nebolí. Kdyby mne byl jen dobře znal, to nejdražší by nebyl bral. Kdyby tak rád mne býval měl, nebyl by srdcem zkameněl. To láska ani nebyla, když věznila a vraždila. Vinice kvetou v Tivoli, krátce jen srdce zápolí. Neboť byl jiný nad něho. Viděli jste tak krásného? Viděli jste tak milého? Srdce nezná nežli ho. Vinice kvetou v Tivoli a duše již nevolí, vítězně dávno zvolila Tvé dítě, Matko přemilá. Byla jsem jako babička veliké rodiny dětí. Často mi srdce rozdrali mohla bych vyprávěti o hrůzách času, kdy všecko se chví, o ranách, zoufalství, vině, o slzách lítosti, které můj lid vyplakat přišel v mém klíně a zas o černém nevděku ten stín i na hrob padá ale ty své divochy přece tak musím mít ráda! Mohou mne kopat a mohou mne bít ty zlostné nožky a ručky nebude nikdy proklínat bába své vnuky a vnučky. – Jeť jako dítě Paříže lid, zvykla jsem tomu všemu, života trny jsem zvracela vždycky radš k srdci svému. Od tebe jsem se učila dobrou jsem chůvou se stala zdali pak, Dítě, dovolíš, bych též pochovala? Vražedné jsou ještě mlhy, doba zimomřivá co pak, že to ptáčátko odvážně již zpívá? Orel římských legií smrtelně tak klová proč to ptáče nemlčí? Kam se před ním schová? Schovává se, schovává k nohám svaté Panně můžeš si je, Jezulátko, chytit do své dlaně! V zahradě, jedy začarované, našel jsi bílou ovečku, Pane! Blízko již vlk se potuloval tys na srdci svém si ji schoval. Zvířátko lidské, sic nevinně čisté ale tys duši v něm probudil, Kriste! Prstenem zlatým’s ji zasnoubil sobě, zlatohlav králů dal k svatební zdobě, hrdlo ověsil kamejí řadou, zatížil uši perel svých vnadou, mléko a med z tvých svatých úst ssála, krví tvou líc se začervenala nevěsta čistá, teď láskou tvou hoří, Vestálka pravá nebeských zoří – – Poznáš ji nynítu ovečku chudou? Na krku od meče stužku rudou, za tebou přiběhla na luhy ráje Pohlaď ji, Ježíšku, to ovečka tvá je! Kat nestyděl se zneuctít, co sám jsi poctil u své Matky, když prsů ženy hrozen sladký Tvé přesvaté rty chtěly pít. Tu pohanu mou, Kriste Pane, tu vinici mou zpleněnou zas kvésti nechals láskou svou teď vezmi plody požehnané. Uzrály žárem pod Etnou ve vinobraní době a lokty jen tobě se rozlétnou, ach rozlétnou. V kapadockých horách leží ještě sněhy, pod nimi se budí kvítek vroucí něhy, čemeřice bílá. Povídají lidé: Jedovaté kvítí! Nehodící se na nic pro způsobné žití čemerka ta bílá.“ Ale když ji šlapou, ale když ji drtí, zázračný svůj dar jim pošle ještě v smrti čemeřička bílá. Na své smutné cestě jednou jen ho zřela, jinak však než láskou již ho nevzpomněla čemeřice bílá. Dárek, kterým Kristus do nebe ji vítá, ona duši bludné za svatý lék skýtá, čemeřička bílá. Nač jsou čemeřice? Kdo pak to jen poví? Pod sněhy kdy všecko, kytku Ježíškovi čemerka bílá. Schází ti zde, Panno svatá, ještě píseň severu, koleda ti schází sladká českých zimních večerů. Dovol, abych ji pěla, skromné ptáče šedivé; vzácný purpur mučenický nezdobí sic roucho , jenom za hřích otce rudý za rána i z večera měla jsem jak holubička vrkat ve zdi kláštera. Zpěvná Češka, ptáče z hnízda Václava a Ludmily; teď ti také z jejich země nese pozdrav přemilý. Slyšíš housle, slyšíš dudy, slyšíš naše pastoušky, slyšíš tenké děvčat hlásky, babičky a dědoušky? To svou píseň Ježíškovi poslal se mnou český kout, poslal mne za všecky Češky na srdce ho přivinout.

Patří do shluku

ježíšek, jesličky, betlém, jesle, jezulátko, herodes, oslátko, děťátko, vánoční, vánoce

261. báseň z celkových 267

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. DVĚ MATKY. (František Odvalil)
  2. Skonejši mne, svěží lese, (Adolf Heyduk)
  3. Juž kolébkou se stalo srdce mé, (Xaver Dvořák)
  4. Mému rodišti. (Ferdinand Tomek)
  5. Štědrovečerní motivy. (Xaver Dvořák)
  6. XI. (Xaver Dvořák)
  7. VÁNOČNÍ (František Odvalil)
  8. U JESLIČEK. (Xaver Dvořák)
  9. Ježíš blahoslaví dítky. (Václav Svatopluk Štulc)
  10. Förchtgottovi-Tovačovskému. (Rudolf Pokorný)