Ty, jenž dosud trpíš na všech místech země,
Ty, jenž trpíš v těch, kdož milují Tě,
já to nejsem, jenž Tě nenáviděl temně,
já to nejsem, jenž Tě stíhal lítě,
já to nejsem, jenž Tě hnal
před zavilý tribunál,
zrádce hledal a lid štval,
hlasem na Tě žaloval –
Já to nejsem! Ale jak to povím lidem těm?
Mám si také mýti ruce s Pontským Pilátem?
Gestem tím se s farisei sešel Pilát na vždycky.
Byl to na ty umyvače výsměch cynický,
aneb duše rozpoltěné omyl tragický?
Ale ne! Tak z vin se mýti, toho žák Tvůj nečiní.
Takovés nám nezanechal, Mistře, náčiní.
Vinen, vinen, stokrát vinen, tak jak Pilát byl,
tím, že povinnost svou svatou dost jsem nečinil,
vinen, vinen, stokrát vinen, Pane, vyznávám!
Vím, že tím na hříšnou hlavu krev Tvou svolávám,
ale prosím, ať mi není
k zavržení!
Nesl jsi jej dříve již.
„Kdo chce za mnou“ – tak jsi zval –
„vezmi na sebe svůj kříž!“
Teď se hrozně zjevným stal.
Tys jej přivítal.
Starý oltář od Mojžíše
v rozích býčí rohy měl,
(žalmista též o nich pěl,)
ale já jsem nikdy spíše
nechápal jich, až v ten den,
kdy jsem jimi naznačen
poznal oltář rohatý,
kříž Tvůj rozpjatý!
Ó, kdy záblesk duši daný
zjeví mi, proč i můj kříž
ty a ty měl hrany?
První pád.
Nač povídat,
když rychle tak se stane?
Ale vstát, rychle vstát,
vzít zas kříž a putovat
s Tebou, Kriste Pane!
„Synu, proč’s mi to učinil?
S bolestí jsem tě hledala –“
Odpověď žádná. Té otázky slovy
ta Matka také nedala.
Vidění praví, že tehdy jsi klesl
na obě svatá kolena.
Před Tebou stálo, před čím se kleká:
Matička bolem zlomená.
Musí ty oči na vše hledět?
musí to srdce o všem vědět?
Ba vše, vše musí protrpěti
společně s tebou, když obtížen všemi
strastmi, jež zrály na bídné té zemi,
činíš ji matkou trpících dětí!
Tak tajemně je usouzeno.
„Co mně a tobě, ženo?“
Jak jste se tak sešli jen?
Ty po radostné práci, voně jarním polem,
pospícháš domů, kde jak vinný kmen
manželka čeká, a za starým stolem
jak proutky oliv dvě tvé děti –
Či ti naproti již nedočkavě letí?
Tu ti v ústret přichází ten druhý.
Nemá nic již, než ten kříž.
Nemá nikoho, než lotry za soudruhy.
Nevyhneš se? Nevidíš?
Ach, ty jediný máš ponášet
ten kříž, jímž spasen bude svět!
Šimone milý,
jak jste se tak sešli spolu?
Ty přec nejsi z jeho apoštolů,
nejsi z těch, kdož dí, že všechno opustili –
ano, vše, – a nyní také Jeho!
Ubozí! Ó nesuď stádce rozběhlého,
budouť mnozí každým dnem
až do smrti Šimonem!
Kdys modrým kvítkem pokryl zem,
na blankyt smál se blankytem.
Pak vytržen na ladách schnul,
a máčen zas, by odprahnul,
po dřevěných i železných
mučidlech přešel potom tich,
až v nový tvar ten modrý len
byl spředen, utkán, vybílen.
Šátečku bílý, duše má,
za ňadry tiše složená,
teď zase rozkvěť, rozviň se,
na bolestnou Tvář přiviň se,
a vtiskni si ji ve tkáň svou!
Ta bude věčnou slávou tvou.
„Petře, ne sedmkrát,
ale sedmdesátkrát sedmkrát
odpustíš bratru svému!“
Tobě však, ó Pane milý,
katané neodpustili
ani bolestný Tvůj pád –
Komu jsi jím ublížil?
A přec mnohý lál a bil!
Jiní zdvihli – ano – snad –
ale jak? A proto jen,
aby mohli křižovat.
Ach ne, Pane, sedmkrát!
Lidé – i když zvednou –
neodpustí plně ani jednou!
„Blahoslavené jsou, které nerodily?“
Jaký úžas budí z úst Tvých slova ta!
Před Tebou se matka šťastná radovala,
po Tobě má býti bědná, proklatá?
Ach, jaký to rozdíl! Dcerku Jairovi,
matce syna vrátils, řka jí: „Neplačiž!“
Ruce Tvé na dětských hlavičkách se chvěly –
teď a matkám „PIačte!“ díš?
Ne, všem neříkáš to! Ty jsi spasit přišel –
Nemůže být nyní horším zrození!
Ne, Ty neměníš se! V Tobě rozdíl není!
Ale rozdíl hrozný v lidském snažení:
V těch, kdo milují, a v těch, kdo křižují Tě,
v těch, kdo dobrý strom, a kdo jsou bodláčí –
Ale kdo a čím je na Tvém soudě?
Slza nad Tebou – Ty pravíš – nestačí!
Celý svět a jeho slávu
dával démon, abys hlavu
sklonil před ním jedinkrát –
Lstivě – ale marně!
Ach, co ode mne chceš za to,
přede mnou že v prach a bláto
padáš takto po třikrát?
Zdali také marně?
Strhává roucho pustý kat.
Hnusné dá šťávy ochutnat.
Tak křižování řád to žádá.
Ale že činí to tak ráda
ta bestie, jíž rovno není,
bestie v člověku, jež nejraději cení
své zuby vlčí
na toho, který trpí a mlčí!
Tak křižování žádal řád.
Ale Ty, Pane, chtěls to snad,
snad mukou tou jsi platil lék,
by vzteklosti své zbavena
byla ta v srdci schoulená
bestie zbabělá,
která vždy hleděla
na tom nejvíc Mlčenlivém,
na svém Bohu živém
vylít svůj bídný a bezmocný vztek!
Nač mám napřed myslit, Bože?
Na ty klouby vymknuté,
na ty ruce proražené,
na ty nohy přikuté?
Na ta muka, o nichž ani
učenci se neshodnou,
hledajíce bolným údům
polohu víc příhodnou?
Ale ne, nic nenaleznou
umem ani srdcem svým –
Bože skrytý, i Tvá muka
zůstanou vždy tajemstvím.
Nejen že muk cizích moře
pojmouti je nemožné
(kdo netrpěl, nepochopí,
a kdo trpěl, zná jen své).
Nejen proto – ale, Pane –
jak to říci mám?
Muk Tvých hrůzu vymysleli
člověk, satan i – Bůh sám!
Skončena jsou boje muka.
Dokonáno! Dokonáno!
Že ještě bude trpět Tvá ruka,
že bude trpět srdce Tvé
v tom, kdo Tebe miluje,
milionkrát po vší zemi –
proto přece dokonáno!
Nepohne nikdo slovy těmi!
Nemůže se změnit díla plán!
Půjdeme jen šlépějemi,
kterými šel Pán,
vítězství je již psáno!
Dokonáno!
Jak se k tobě přiblížiti,
když ti v klíně dřímá Syn?
Ach, jak ti Jej změněného
vrací smečka našich vin!
Jak tvůj pohled, Matko, snésti,
a jak sám na tebe zřít?
Jak se k tobě opovážit
a svým studem nezemřít?
Utéci, jak Kain kdysi?
Ale kam se vrhnout jen?
Jak se k tobě opovážit,
nežli také proměněn!
Smutný pohřeb, kterým, Pane,
s Tebou se zde loučíme.
Smutný, ale smiřující.
Hle, teď Tebe vložíme
do hrobu, jenž na věky by
nad pyramidy se stkvěl,
do hrobu, v němž nikdo z lidí
ani z bohů neležel!
Jsou to srdce milionů.
Spočiň v nich, vždyť Tobě jen
možný zázrak nad zázraky:
zůstat v nich i oživen!