V té noci magické, kdy hvězdy siné planou
jak zhaslé zraky všech, kdož prchli před tebou,
před žárem tvojich rtů, jež ohnivou jsou branou
tvých vzdechů vášnivých, proč padl v duši tvou
stín truchlé tesknoty, jenž nad tvým srdcem spřed’
svůj závoj mlhavý a steskem sžeh’ tvůj hled?
Proč s růží náručí – jak v jeseni jsi zpíval
o jejich nádheře! – dnes nezřím tebe zas’,
jenž zrak měl’s vábivý v den říjnový, jenž skrýval
v svých sivých houštinách hrajících faunů hlas,
bys v dívčím pocelu, jenž se rtů tvojich ssál
jed marné rozkoše, jak fantom světlý plál?
S večerem tichnoucím, jenž po dnech přišel žhavých,
hledaje úniku z běd, které ducha štvou,
sám v chladném pokoji jsi snil o květech smavých
svých rozkochaných jar, radostí mizivou
tvé čelo zkvétalo a mládí luzný jas
ti z očí pramenil v třpyt proudný, jenž se třás...
Však chmurná myšlenka, jež tryskala z tvé žízně
po sladkém ovoci všech žhnoucích jesení,
v tvůj každý polibek a v rozkoš hřeby trýzně
marnosti vbíjela, jež zrak tvůj promění
v jezero zsinalé, kde na dně jeho stkví
se perla ztracená vášnivých vítězství.
Neb vzdor tvůj mučivý, jejž stavíš proti času
svým gestem zhrdavým, tak matně pomíjí,
jak vůně kosatců, kdy zima zhltí krásu
ocúnů posledních, jež pozdně opíjí
svým chladem mrazivým tvůj nezkojený žár,
jenž plane mládím tvým jak temných nocí dar.
Dnes seznal žhnoucí duch, jenž tajil se v tvém čele,
chvil rozkoš prchavou, jíž nelze zdržeti
ni jedné vteřiny, by vzplála v záři stkvělé,
než srdce zrazené své vyřkne prokletí.
Slast chvíle bleskem jest, jenž oslepí tvůj zrak...
V tvých dlaních vybledá duhový mládí pták!
Proč v něžné vzpomínce, jež tvoje srdce plní
jak pohár kypící dávného vína šum,
dav nejhořčejších běd jak siný proud se vlní?
Proč hledíš do zřídla, jež tvojim pohledům
tvář tesknou zrcadlí? Ó drahý, který zříš
děs procitnutí všech, snů marných páru, slyš:
Z chvil zářných tisíce, jež kráčí v tvoje žití
s pozdravem milostným, stkej triumfálný šat,
jenž rosné záře pln, v němž svity hvězd se nítí,
žhne ohněm života, k tajemství rozepiat
sil zemí dunících, jichž hlasem hlaholí
třesk zbraní vítězných, jež tebe vyvolí
hor modrých knížetem a pánem zahrad skrytých,
stád zlatých pastýřem, jichž rouno v slunci plá,
chvil magem rozkoše, chvil krásy, slavně žitých,
až srdce tvého hlas tě něžně zavolá
a řekne tlumeně: Hodina neprchá,
neb věčný mládí jas v tvých ňadrech rozkvétá!