báseň bez názvu

Rudolf Medek

Kraj horský zrodil Vás a vtělil Vám svou duši! Tvrdou a tvrdohlavou – duši neústupnou. Když v kraji bezpečném duše i mozky ztupnou, Vy stál jste u bubnu, a byl jste ten, jenž buší jak srdce v národu zvon – na stráž jste je volal, prosycen láskou, láskou nekonečnou, a živou nadějí aby ten národ zdolal své viny, bludy – v budoucnost šel věčnou... A měl jste nepřátel – kolik jich muž mít může! Nebyla cesta Vaše cestou hvězd a růží. Však, byť i zatvrdlý a zšedlý, šel jste, muži, neboť jste věřil vždy, že čest i ďábla zmůže. Hor pohraničních měl jste vidinu, ve zracích svých a v duši jste ji nosil. A svého lidu v šťastnou hodinu jste věřil, Boha, Věčnost za ni prosil. [5] Kdo zrozen jak Vy z té látky prahorní, by smrti moh’ se bát a šklebu nepřátel? Komu je divno dnes, že jste tak jasně šel do čela lidu svého do fronty národní? Hor Vašich volal hlas a země naší tíseň, všichni Vás volali, i my za „hranicemi“... Na mnohém z bratří těch už roste smutná plíseň, však zbývá ozvěna: Ach, kdyby tu byl s námi! Život! – Ach, život Váš! Když člověk vzpomene, jak, synek tvrdých hor, se za svůj národ bil! Ten národ vrtkavý nevděkem vyzdobil jen Vaši šedou skráň – oči Vám nevzal, ne! Ty oči horáka hledí do daleka, do budoucích let, dní. Ty oči horoucí, v kterých to vře a lká nesmírnou touhou – snad jde do daleka, že nad námi se jednou rozední! E: mk; 2005 [6]
Básně v knize Kramářovi:
  1. báseň bez názvu