Zem’ smavá, pohanská se chvěla pod Tebou,
pravěčná čistá zem’, kam vstoupil kdys náš rod,
by rozbil stany své a lesní mýtinou
svých ohňů obětních rozhostils svaté plání,
by pánem hor se stal a stříbropěných vod
i lesů hlubokých, zelených květných strání.
Zem’ smavá, pohanská se chvěla pod Tebou
v ten dávný šedý čas, kdy nad lesy a poli
jsi vyletěl vysoko a mlhou stříbrnou
jsi zrakem pronikavým ostražitě bděl
nad bludným stádem svým, jež těžkou cestu volí
do země žádoucí, jíž dobylo svou krví.
Tak, lehký Sokole, nad nivami a lesy,
nad srázy propastí a nad skalními tesy,
nad lidem svým jsi vzletěl, bys nad ním střežil prvý.
Staletí zápasů jsi zřel,
úporných bojů ve střídání věčném,
dny krve, noci požárů.
Kolikrát ze spárů
zlých vrahů, kdy můj rod v potupné zkáze – mřel,
v nerovném boji, lítém, nekonečném,
nás vyprostil Tvůj duch,
duch smělé odvahy a – křepké síly jaré,
duch věčné mladosti, věčného Máje duch!
Tmou černých propastí, nesouce břímě staré
zlých dědictví a nesvornosti mstivé,
jsme žitím těžce šli.
Nás osud krutě bil a naše rány živé
jak máky ohnivé krvavě rozkvetly,
když proti nám stál celý starý svět.
Nad hlavami praporce svaté vlály,
volaly k světlu, tmavou nocí plály,
jak hvězdy novorozené.
A vůkol slyšeli náš válečný zpěv hřmět,
ti všichni nevidoucí, duše zrazené;
kdy oheň srdcí našich k nové lásce volal,
k novému žití ukazoval.
A když jsme potom šli,
zrazeni sebou, světem – zahořklí –
nejtemnějšími stíny ponížení,
když krvelačný vrah nám v rabské tváře plival
a v beznaději každý cizího boha vzýval,
kdy duše mizela v bezedném utrpení,
tu v dobách růžových velkého obrození
jsi nad nás vznesl se a naše kroky vedl,
dal našim barvám žít,
a našim srdcím bít
pro lepší zítřek, v němž by k slunci zvedl
se ujařmený lid.
A když pak nad světem v hlomozném války ryku,
Smrt, běsníc, vzlétala,
hle, nad hlavami nových božích bojovníků,
Tvá vlajka, Sokole, vysoko zavlála.
Tvůj duch a pevný řád zas nové šiky skoval
ve hradbu vítěznou,
ve vlnách útočných je žárem rozpaloval,
k lásce bratrské je ved’, jež posvětí
nejtěžší oběti,
Tvé zpěvy odbojné jim písní válečnou
a hlasem polnice Tvé povely jim zněly –
a dobří hoši ti za jejich zvuků mřeli
za lid svůj sklíčený, za bědnou zemi svou.
Dnes, pestrý Sokole,
národa mého mládí věčně živé,
s čel našich odehnal jsi starostlivou chmuru,
k vysoké odvaze jsi srdce podňal vzhůru,
do svalů malátných jsi novou mízu vlil,
žár v krvi junácké jsi probudil a vznítil,
nach rozžeh’ na lících a v zracích pýchou svítil
a silou mladistvou zem’ celou prosvětlil.
A od té chvíle víme,
že také nám radostné slunce svítí,
že známe sílu svou a umíme se bíti,
že se nebojíme
a že je sladko žíti.
Tisíce junáků jsi v naší zemi vzbudil
k novému životu.
Kruh chladných nepřátel čím více tisk’ a studil,
tím více srdce naše v horkém tepotu
a v žízni palčivé po svobodě zas bila.
Junácká sílo, srdce odvážlivé,
na husté řady s pýchou vůkol hleď!
Jsme svobodni, noc včerejší však dosud
stín těžký na volné nám plece ještě věsí –
Ty však nás k světlu, k živé lásce veď!
Dej přemoci nám nepříznivý osud
budoucích dní, ze zmatků, jež svět děsí,
nás vyved’ mladou, svěží odvahou,
nás všecky spoj a nad svou věrnou druží,
paže k paži a muž k muži,
vysoko zdvihni smavou vlajku svou!
Vím, pestrý Sokole,
že po dnech pokory a utrpení,
bídy a žalu, krutých ponížení,
zas v nové síle vstane omládlý náš rod!
Však Ty – Ty neklesej a věrně střež a bdi!
Vrah starý ještě číhá u našich hor a vod!
Buď pevným štítem nám a nerozbornou zdí
zas třeba proti všem,
dej novou odvahu novému zápolení,
nový život vdechni v omlazenou zem’,
novou sílu rozněť v novém pokolení!
Nechť blesky vůkol nás se křižují, nechť hřmí,
nechť vlny zmatku na nás naráží,
Ty, pestrý Sokole, byť vprostřed čiré tmy,
bdi ostražitě, zpříma stůj, vysoko prapor pozdvihni
a věčně na stráži!