S hvězd nočních sestupuji...
Jako vesmírný stříbrný prach,
vířící nekonečností,
v každé částici nesu
Věčnosti duši –
a padám
do žhavého lidského srdce.
Jiskra boží, z níž veliký požár bývá,
símě neviditelné,
chvěji se útlým životem, klíčím,
rozněcuji studenou hmotnou bytost
v zázrak boží!
Náhle mění se celý okrsek země,
v něm jako ohnisko tiše hoří
tajemný střed, tajemný bod,
zrcadlo boží:
srdce člověkovo.
Náhle zvlní se celý okrsek země
nesmírným, prudkým životem.
Zardí se bledé věci a zhoustnou barvy
slunce, měsíce, země...
květy nejrudější a nejpyšnější
vyvstanou z chudé hlíny,
žebráci zbohatnou...
Jaký proudný a jiskřivý ruch!
Oč mocněji zpívá jitro, poledne, večer,
skřivani denních chvil,
oč tišeji zpívá noc a tma,
lkavého stesku slavík!
Tak se naplňuje vrchem kypivý pohár,
číše života.
Tak srdce bije rušně, lačněji svítí oko,
vůkol skrytá krása vystupuje,
a zde, v kořání bytosti, zraje
síla nepoznaná...
Hle, to jsem já. Od věčnosti
jediný oheň nepřetržitý,
proudící nekonečnostmi,
pravěky,
jako z živé tvůrčí sopky
ze srdce božího –
do věčnosti!
A kdo jsi ty? Klamivé slovo lidské
v ponurost bledou přiodělo tebe,
obraz chmurný!
Šílenou úzkost hmoty osiřelé
propůjčilo vyzáblé tvé tváři!
Kdo jsi, chimaero, zrozená v duši slabých,
matný a směšný dětí přelude?
Loutko z hadříků,
civící velikým pohledem smutným
v prázdno?
Strašák žalostný mezi makovicemi –
nakláníš truchlou hlavu:
jsi... nejsi...
Slyš, dozněl zvon ve vsi na zvonici.
Smutné jsi, tělo mé, řekla duše.
Večer se blíží, přichází noc...
Večerní zvon!
A jako dnes a jako včera
tak zítra zavolá jitřní zvon.
Bez konce bude vyzváněti,
bez konce...
Nad hřbitovem mé slunce vstane,
nad krajem vzplane horký můj den.
Jako červnový v sadě květ
životem zardí se celý svět.
I ty, duše, jíž včera zemřelo tělo,
v nesmírně sladkém náručí mém
po celém světě široširém
rozleť se, vol si a na věky žij!
Nevěř, ty živote, v bleďounkou sestru:
Smrt jest jen dílo člověkovo.
Ale ty, živote, dílo boží,
ale ty, duše má, dílo lásky,
rozleť se, vol si a na věky žij!