Pro velikou lásku k Tobě
toto srdce dosud bije...
pro velikou lásku k Tobě
toto srdce dosud žije...
Míjí den a noc přechází,
měsíce mdlý srp zachází...
zas je den a zas je noc,
spánku tma a žití moc,
světlo – stíny, úsměv – žal,
den a noc...
Propast nebes nade mnou –
ale Bůh mne s hroudou spial,
k skále její přikoval
dnem i nocí...
v dálku hvězdnou, tajemnou
bych svou duši vysílal
dnem i nocí...
by se odtud vracela
tajným štěstím zardělá
dnem i nocí...
A to vše Jsi Ty, Jsi Ty!
Hvězdo, jež nade mnou svítáš,
slunce, jež mé jitro vítáš,
bludičko v mhách večera,
luzný sne,
v růžích zoře rozvitý!
Vím, že kol mých skrání duje
Tvého světa nádhera,
že Tvůj duch zde poletuje
nad včerejšek živější,
nad minulost slavnější!
Tak se skláníš k ústům mým
malým rtem svým růžovým:
nejsi mrtva, vím to, vím!
Hvězdo! Slunce! Luzný sne!
Rci, zda cesta daleká,
jíž Jsi šla, ach, jíž Jsi létla
v paprscích věčného světla –
nepoděsí člověka?
Duše, hříchy světa štvaná,
hlínou země zatěžkaná,
zda se soudu nezleká?
Ach to znám: vím, to Jsi Ty!
Bezemračný posel Boží!
Na mém srdci ležíš tiše
v noční chvíli – z temnoty
světlo náhlé, jež se blíží
ke kořenům duše mé,
se mnou věrně v spánku dýše,
se mnou bloudí v světa hloží,
v pouště země studené...
Moji hříšnou, tvrdou ruku
drží v malé ručce své,
moji zkrvavělou ruku!
Z bran temnoty pozemské
v čiré dráhy světelné
ručkou pevnou vede mne
dítě mé!
Pro všechny je místo zde,
kdo z tmy noci odejde,
tiše dí a usmívá se.
Pro všechny má místa dost
boží lásky nesmírnost,
tiše dí a usmívá se.
Pro všechny je z míru stkán
spravedlivý boží stan,
tiše dí a usmívá se.
Den a noc, úsměv a žal,
jímž tě Pán můj přikoval
k hroudě tvé a k skále tvé,
sílu k cestě daleké
propůjčí ti, táto můj,
povedu tě, budeš jist!
zdráv a silen, v domov svůj
se mnou, jíž jsi podoben,
navrátíš se čist,
vykoupen!
tiše dí a usmívá se – – –
Jestli toto srdce bije,
dosud žije
v shonu dne i v noční době –
jen pro velkou lásku žije,
pro velikou lásku k Tobě,
pro velikou lásku...