Návrat

Návrat
I I
Bylo to před půlnocí. A sen tvrdý a těžký a němý stisk’ tělo a uložil v údy chladnou a bezduchou slabost. Nebylo nic než hluš, nicota, čerň... Před tím byl den, jak bývají dnové, den člověkův, úsměv a žal, naděje – hoře, sestry, jichž cesta je nekonečná od prachu země až ku branám Věčna, ale vždy za ruku vedou se tiše, nerozlučně! Před tím byl den, dnů přešlých hořčí, a hořcí ti dnové člověkovi nebyli naliti života šťavou jak réva v jeseni, ale přes okraj rmutné své číše slévali hoře, jež oslepuje, hoře nepoznané. Vy znáte však tíhu, jíž nelze snésti bojovníku ni světci, bez pláče jež se dusí kdes’ dole, rve nitro jak láva pracující. 27 Vy znáte však lidskou a slepou hrůzu, již vzbouzí chvíle, kdy odchází od vás ten, jehož jste právě nejvěrněji, nejvíce milovali. Znáte – a víte! Porozumíte! Před tím byl takový, takový čas... Ale teď, kdy den je jak olovo a každá hodina nové a nové okovy stesku na nohy, na ruce zavěšuje, jak Hamlet touží to ztýrané tělo jen spát... jen spát... Bylo to před půlnocí. A sen zahladil všecky stopy a znaky života. Ale dnes vím, ach, dnes však vím, že jsem byl velikým zářivým světlem probuzen, velikým světlem, velikým světlem! A malý a nicotný, slabý jak vlas byl život v té chvíli. Velikým byl však a vzrůstal nesmírně ještě a chvatně nachový, zlý a vzpurný ranec hříchů. Bylo to před půlnocí. Ne sen, ni život, ni smrt, leč pohled tam, za hvězdné nebe – 28 a veliké, veliké světlo! Ne sen, nic z prachu Adamova, však hořící keř! Probuzen, probuzen navždy z mrákot, a probuzen k světlu jak slepý z tmy, já tušil v této plamenné hodině Tvou spravedlivou tvář, Tvou milosrdnou tvář, ó Pane! 29 II II
Už ani nevím snad, zda jsem jak dítě na prsou svých ruce spínal... Už ani neznám těch slov, ni písničky, jež šly k Tobě z postýlky pacholíka, jenž z veliké rudé kathedrály, z kněží a sester černých a bílých měl jenom strach. Už ani nevím a nevzpomínám, kdy že to bylo, kdy se to stalo, že jsem Tě zapřel, ó Pane! Že jsem Tě zapřel, odehnal, proklel, že jsem tak radostně přitakal všem, kdož prošli mimo, říkajíce: Není Ho, není! Že jsem Tě zapřel a Tobě se rouhal, že jsem Tě zradil pro tělo, pro jeho bláznivý tanec při zemi pěkně, při zemi... I děli tehdy proroci slavně: Hle, život! A byl Jsi Ty, Ty jediný žhavý, bolestný, svatý, zdroji věčný a usmiřující života! Že jsem Tě zapřel? Že jsem Tě zapřel, ó Pane? 30 III III
Nebylo mnoho, čím mohla mne uvítat země. A sotva zde první ten lidský sen jak větru van rychle přešel, sirota dětství se hlásila lstivě. Jen s básní, se stránek školních a nevlídných knížek jsem snoval gobelin sladký mateřských loktů a něhy a lásky. Uprostřed dětí vždy sám a podivně jaksi vždy sám, a na polích krávy a husy jsem pásal, vždy sám a podivně sám, siroba-chudoba, nepěkný rým, ale živý a drsný jak pravda, chudoba-poroba, a oč hůř ještě... Ne, není nač vzpomínat muži, jenž uprostřed hrabivých dnů připraven k zápasu stojí, na jinocha, jenž snil sny krásné a plné touhy, jemuž se chtělo horce i lásky, i hříchu, i opojení. Mohl’s mu překážet, Pane! Mohl’s mu překážet, Pane? A bylo mnoho, čím mohla mne pohostit země. Vše toužil jsem vidět a znát, vše toužil jsem roztavit v srdci, jablko rozříznout každé a v každém najíti hvězdu! Zbabělec, děl jsem, kdo nechce být milován královnou krásy, kdo nechce se se všemi bít a nad všechny zdvihnout svůj štít! A přece jsem na konec vždy byl ve všem a všude tak sám, milován – nemilován, vždy lačnější života číše a vždy mezi všemi tak sám! A tehdy jsem nechtěl Tě znát a nechtěl nic o Tobě slyšet: nesluší se přec muži s ženami k nebesům lkát! A přece, ó přece, můj Bože, nadešel temnotný čas, kdy veselí rouhači kdysi byli teď zoufale němí. A tehdy, maní, či s nadějí vratkou? jsem pozdvihl lkavě svůj hlas: Bože, buď milostiv naší zemi! Mohl’s mne zamítnout, Pane? 31 IV IV
Div jsem si za klobouk nedal péro jak švarný myslivec. Nebezpečí a lásku! tak dělo dvacet pět let. Jak marnotratný synek toužil jsem raději žít s lecjakou havětí v dálce, než spadnout v domácí louž. Co může býti výše nad tento veselý svět? Kde jinde mohou kvést růže než v sadě a na ženských rtech? Osude, chytnem se v křížku! V střehu teď čekám tvůj skok! Ať žije život a země, láska a nebezpečí! 32 V V
A teď, kdy v bouři a v krvi topí se vířivý svět, aspoň líp, nežli jsme žili, můžeme umírat! Budeme umírat za Vlast, to jméno má veliký zvuk. Snad z naší krve vzejde budoucím svobody květ. 33 VI VI
Nic nebylo, než dni a noci, schýlené k zemi jak starci, k zemi, jež pila jen krev. Smrt kolem kol – a přece: Kdo by byl na Tebe myslel? Den příliš krátký byl a noc byla jak černý mžik! Minutami jak doušky pily se života zbytky. Sotva se’s o lidech, městech, mořích a zemích všech, před nimiž v chvatu jsi stanul, mohl jen zamyslet... Nemyslel’s ani na Vlast. Pro tu se’s mohl jen bít! A jako Niagara, tak vodopádem hnal čas! A přece to vím, a přece jsem tušil už tehdy, že se mnou Jsi! Ve vichřici smrti a v krvavé vidině bitev u mne Jsi stál! Tesknota stepí a bezměrná šíř Sibiře bílé a úzkosti divokých tajg, vznešenost mandžurských hor a hrůza vychrtlé Gobi, Čína a Nippon, veliký Tichý oceán s ostrovy, věčnost a sen! to Jsi byl Ty, to Jsi byl Ty! Nad propast Caňonu Jsi vedl mne, bych zřel velikost hmoty, již vydal Tvůj duch. I srázy velehor a velké vody světa, i města největší a barvy lidí všech: to Jsi byl Ty, to Jsi byl Ty! Líbeznost jezer italských dáš zřít znavenému zraku, vyhaslý Řím, osudnou Florencii a její těžký sen... 34 Chrámy a panthéony Tvých malých dobrých bohů, bohů lidí, zas moře, přístaviště středozemní dávná, odkud šly děti s palmami daleko k Božímu Hrobu. A jako květy, jež planou v prosinci na azurovém břehu, tak i ta Sahara, vždy táž a mlčící: to Jsi Ty, to Jsi Ty! A dnes to vím – a přece jsem tušil jen tehdy, že se mnou Jsi. A dnes to vím, a je mi, jak bych se vykoupal v světle, jako bych po dlouhé pouti posvátné dostihl řeky, očistné vody. Ach, dnes to vím, a přece jsem tušil jen tehdy, že vše, co mnou chvělo a po okraj plnilo srdce, to vše, čemu jsem nadarmo hledal vždy jména, Jsi Ty! 35 VII VII
A potom, potom, ó Bože, dal Jsi mi poznati lásku. A tu se ztrácejí slova: jen hudba a pláč a zpěv a štkání, jež plyne ze srdce, jež srdcem je zvonu, bijícím na poplach od jitra do noci: neboť není větší lásky nad tu, jež budí úzkost! Ten zšílevší strach ze ztráty, děs rozluky, jež může být dnes – zítra! Žena a muž a dítě jejich – a všichni jsou jedno od této chvíle. Proto se potkávají a poznávají se duše, aby společný stvořily osud. – – Bylo plno, plničko hvězd a byla mystická noc. A byla noc bezhvězdná, krutá a ráno pod okny mrtvé výrostek hvízdal... Bůh dal, Bůh vzal! Leč já jsem nevěděl nic a hoře mi vypilo srdce. I četl jsem všecky knihy. I o Tobě četl jsem knihy – to však Jsi nebyl Ty! 36 VIII VIII
Bylo to před půlnocí. A sen zahladil všecky stopy a znaky života. Ale dnes vím, ach, dnes však vím, že jsem byl velikým zářivým světlem probuzen, velikým světlem, velikým světlem! Nic z prachu Adamova – hořící keř! hořící keř! i tušil jsem v této plamenné hodině, Tvou spravedlivou tvář, Tvou milosrdnou tvář, ó Pane! 37