AS
Byly to tichnoucí večery,
západy slunce,
kdy alejemi za malým městem
řeřavý stín
procházel přízračně,
byly to večery zasmušilé,
teskné a překypělé,
osmnáctileté večery!
[55]
Já i ona,
ona – klobouček, růžová stuha,
na rtech verše, lahodné tehdejší verše,
panna z údolí nového království.
Já, mládec, ruka samá i noha,
hlas mezi dětstvím a mužstvím hopkující,
směšná hromada nemotornosti!
srdce jak samovar,
kypící, šumící – hořekující!
ale mezi námi,
ach, mezi námi
horoucí teplo básnické chvíle...
olšiny nad řekou,
[56]
nad Labem, nad Orlicí
recitovaly...
A již se stmívá – ó, dobrý Bože,
kam nyní?
Kam nyní se skrýti s bouřlivým zmatkem
zvířených srdcí?
Stíny se zvětšují, stíny se dlouží,
truchlivý měsíc se ve vodě zhlíží,
lká vrba na břehu –
ticho a ticho – šeptáš – a v hrdle,
kdo ví proč? usedly slzy...
[57]
Zní píseň, zní písnička
princezny Lyoleji.
Zní zvěst teskná o první lásce,
veliká píseň lidského srdce,
první a nejpohnutější...
A jde krokem vedle nás tiše a teskně
Ivo i Tóma Bojar.
Toť naši známí, toť kamarádi
našich večerů zasmušilých,
teskných a překypělých,
osmnáctiletých večerů!
[58]
Ta píseň, jež rozechvívá
nehmotným kouzlem a v nervy si lehá
lichotným snem jak opium,
zní prudce v duši, pokud jsi mlád.
Ale i když z tebe se raubíř stane,
války přijdou a zmatek spustí
na duše jankovité dobrotivý Bůh –
v té chvíli, kdy čist jsi a sám
jak v růžovém oleji vykoupán,
slyšíš ji zas a slyšíš ji zas!
[59]
Lyriku lásky a života,
lyriku mládí, oh, mládí!
můj pozdrav! můj upřímný pozdrav!
ne šedá hlavo, ne tělo, jež stárne,
ale srdce, jaré a věčně mladé,
jež vydalo tuto živou a českou píseň,
neustávej a zpívej,
zdroji kypivý
poesie,
neustávej v zvon jasný
bít!
[60]