PROROK
Oči tvé mne slepcem učinily.
Slepý zrak ti, pane, děkuje.
Krví svou i ložem provinilý,
vyběhl jsem ráno ze sluje.
Hrůza svědomí mne vzhůru štvala,
jako bratra zabitého hlas;
pod nohama drolila se skála,
v levo, v pravo chechtal se mi sráz.
Z dusna hor jsem prchal svému stínu,
neb tvá pomsta zahryzla se v týl;
se svých beder shazoval jsem vinu,
tvému nebi pěstmi zahrozil:
„Hřešil jsem; jak ty jsi tvořil: za tmy.
Nevidomý! Bez tvarů! Spi dál!
Netroufáš si okem v oku stát mi?
Do hávu své temnoty se hal!
Slepá zbabělost už nezotročí,
ukrutníče, bdělých, světlých, nás!“
38
Z modra nebes šlehl blesk. Tvé oči
zřel jsem, pane. Můj zrak hříšný zhas.
Oči tvé jsem zřel a zřít je budu,
sám až s pozemských mne vzneseš hrud.
Neboť dotkl se tvůj blesk mých údů.
Nezemře, kdo bleskem ožehnut.
Oči tvé i dílo tvého blesku
šlehají v mých zraků věčnou šeř.
Cedry dva jsi v bouřném srazil blesku.
Na blízku však šeptal nízký keř.
A ten keř, tvým ohněm dotčen, plane,
svítí, hoří, neshoří, však plá,
a mé oči vyhaslé jej, pane,
v údolí a v horstva nesou tvá.
A tvůj keř, jenž temno ze sna budí,
o trestu i lásce hovoří.
A tvůj keř já nesu ve své hrudi.
Bílým žárem žhne a neshoří.
39