REKVIEM
Hlas chrámu šeptá: „Barvám odumři,
kleč na pokání v popelavém šatě!“
„Dívej se za všechny, kdož neuzří,“
zář o ruku mi zazvonila zlatě,
„dívej se za toho, kdo včera byl,
tvou jedinou buď modlitbou tvé žití!“
A já se dívám. Jak bych zář tu pil,
jak bych ji očima měl mrtvých vpíti.
Čím zírám v světlo, není jen zrak můj,
mnou tisíc očí shasnuvších se dívá,
mně jásá duha v oknech: „Pamatuj,
že olejem já temnoty jsem živa!“
Nechť ve věčnou se lampu promění
má zmatená, má duše milující,
jež nezemdlena kmitá v rozchvění,
jak vzduch se třese nad rozžatou svící,
46
kéž viděním se plní slunečná,
však lidsky slabá moje zřítelnice:
Druh kráčí za druhem. Až půjdu já,
mé oko vzlétni v blesk té blýskavice,
jež na časy se od pradávna dní
v svých hříchů pokoře, v své pýše zbožné
nám na obloze našich očí chví
a jednou přec až v smrti zrak se prožhne.
47