Jaro má svůj sníh, březnový měkký sníh:
tak tiše padá vždy, snivě a nejistě.
A mrtvě zrozený úběl svůj prchavý
nasype v hroudy, z nichž se to už zelená
osením příštích žní, v trávníky sežloutlé,
z nichž voní fijaly v přesladkém tušení
jara a skřivanů, mízy a pupenců
a slunce dobrého, věčného slunce,
jež věčně je mladé a mladé a mladé – –
Takový je ten sníh, jejž padesáte let
na drahou hlavu Tvou, ó, mistře Svatopluku,
dnes tiše sype! – To je jarní sníh!
Neb jaro, jaro je v tom čistém srdci Tvém,
je veliké jaro soucitu a lásky,
je nekonečné jaro květů, dobroty
a tvoření a umění a písní! –
Ty slavný strome, vyrostlý z české země,
živený její prstí, prosáklý jejím vzduchem,
zalitý její rosou a kořeny s ní spiatý
tak nevyvratně, posvátně a věrně,
Ty velký strome v pláni osamělé,
vydaný bouřím, otloukán větrem,
tak sám a sám... jen této zemi zas
své dáváš květy, nádherné a bílé
a napojené vůní dávných rájů
i vůní země, ze které jsi vyrost’,
i vůní duše Tvé, té veliké a dobré
a rozvlněné sladkou harmonií – –
A jak tu pníš, tak sám a sám v tom tvrdém českém kraji,
poustevník tichý v pralesích poesie,
spokojen s málem, vzdálen hluku všech,
přec žiješ životem té, kterou máš tak rád:
své Vlasti válčící. Z dlouhých samot svých
na daleké se díváš obzory,
na drahé její pláně, role, vrcholy,
v krvavé západy její minulosti,
do sluncí bílých dnů, na mraky těžkých bouří,
na třískající pouta otroků,
i na Východ, z nějž čekáš nový den,
v němž zatřepetá křídly vysoko
Slovanstva orel bílý!
Ó, stůj nám, stůj, a k svému lidu mluv,
Ty, jenž jsi procítil veliký jeho hněv
i velikou lásku. Lid tě poslouchá.
Ó, uč ho dál, jak lež má nenávidět,
jak pokrytectví práskat důtkami,
jak proti cizáctví svá prsa nastavit
a ohradit se vysoko čínskou zdí,
jak za praporem Pravdy, Lidskosti,
Vlasti a Svobody má k cíli jít
a čistý ostat ve rmutu bojů všech,
a čistý pokořit své odpůrce.
Ty, jehož milujem’, ó, pěvče našich barev,
ó, zpívej dál! – – Tvá Morava Tě slyší!