Je v mlhách Špilberk – – Tmí se to tam, tmí – –
Z dnů rytířských co nese v nový čas?
Co ze zápasů šerých století,
co z valů, věží, příkopů a zdí?
Hrad rozkopán... a slunce rytířské,
když ráno vstává i když chodí spat,
své růže svůdné hází nadarmo
v ty lhostejné a rovné, nudné zdi,
jež v zeleň parku, nad puch kasemat,
tam trčí v uniformě kasáren. – – –
Pod mrtvým hradem svítí živý hrad!
Z fasády bílé v barvách přírody
tam kvete, zpívá, dumá Morava –
a bílý anděl světlem plýtvá v svět
a knihu zvedá v symbol vítězství
nad hrubou silou hrubých zápasů,
nad hřmění děl a klání barbarů – –
ó, Vesno, v hradu svém buď zdráva, zdráva!
Tak v sousedství dvě doby osud snes’:
tam v starých hradbách koule dělové,
a zde dva erby: pestrá Orlice
a Světlonoš, jenž stoupá výš a výš – –
ó, nové doby hrady, buďte zdrávy!
Ó, ruce žen, jež jste je budovaly,
ó, srdce žen, jež láskou jste je hřály,
ó, ústa žen, jež jste je vymodlily,
ó, duše žen, jež jste je prolinuly –
ó, ženy práce, ducha, odhodlání,
ó, paní hradu, buďte zdrávy, zdrávy!
Ať kolem hučí vlny cizoty:
ten hrad je náš a vše je naše v něm,
tak ryzí, celé čisté z kořene –
a duše lidu bílá dýchá v něm,
ta duše lidu hluboká a jasná
a plna kouzla, pohádek a snů –
ó, duše lidu, k níž se vracíme,
ó, silná duše, znovu objevená,
ó, buď nám zdráva, zdráva! – – –
Je v mlhách osud. Ať se obzor tmí,
neb nové světlo přízně kdesi vstává:
chcem svoje jen na této půdě své –
a chtí-li boj –: nuž půjdem v zápas duchů!
Pak ženy všecky v hradu cimbuří!
Ó, ženy, strážné ohně zapalte tam:
neb mužům se to jde v boj sladčeji,
když vaše barvy mají připiaty,
a šátečkem jim v pozdrav máváte,
a ohně vaše z dálky hoří tmou. – –
Ó, ženy, ženy naše, pomáhejte,
ó, ženy všecky v hradu cimbuří!
Ó, paní hradu, buďte zdrávy, zdrávy!
Ó, Vesno, v hradu svém nám zdráva buď!