Na mýti sedím... Ve větru tiše se kolébá lonská tráva,
vysoká a suchá ohýbá se a kloní ku probuzené zemi,
na níž jak poprašek zelený se prostřela tráva nová, hebká a smavá.
Naslouchám písni, jež z hlubin lesních náhle zvedá se a vstává,
sedím zde sám, větrem jakoby oplétán a laskán nadějemi všemi.
Mýť mluví tisíci jazyků, já naslouchám celým tělem
zkazkám trav, smrčků, větru, stružek a znovazrozené země.
Klaním se slunci, padám hluboko k zemi svým čelem,
na bohy zapomenuv, v modlitby proudu pobožném a vřelém
jemu, zářivému a jedinému obětuji své srdce, hořící touhou ve mně.
V houštině nedaleké bažant neunavně družku k sobě volá
a v jara spěchu, hle, jak slyšet tisíc tajuplných kroků
jediným žárem života hnaných vzájemně se hledati... A zdola
hlas dívčí zazvonil a probudil mne zpola. Tiše tam, hej, hola,
já tady s nadějemi spím a nevím ani kolik uplynulo roků.
A jemně voní vzduch, když noha těžká padne suché na pápěří
neb na doušku mateří, jež pod sněhem vzpomínkou léta žila.
Zapadající slunce slibuje zítřku květy a srdce odevzdaně věří.
Na zemi, chladné ještě, chvěji se a přátelsky se dívám za běžící zvěří.
Až na dno duše lehla každá myšlenka má laškovná a rozpustilá.
Slunce už zašlo za hory a zvolna, zvolna padá rosa,
na stonkách svadlých trav se slzy dávno vyplakané zaperlily.
Po hebkých trávy kobercích jde jako přelud cizí žena bosa.
Přešla... A já sním o polibcích k ránu při zpívání kosa,
i o palčivém stesku těch, kdož v touze pod hvězdami zabloudili.
Noc závojem svým zavlála a všechnu krásu zastínila.
Svým dechem osamělým, touhou zrychleným, si hřeji
umrzlé ruce mladé a paže, v kterých nevybitá síla
dozrává k ničení či k stavbě odvážného díla.
Odcházím. A lovu dobrého všem dravcům přeji...