Pláň široká, hle, v světle měsíčním jak hoří,
na trávu rosa napadla a v chaty noční klid.
Hvězd postavení říká nám, že daleko je ještě k jitřní zoři,
však my už čekať nechceme, my musíme už jíť.
Pojď, dej mi ruku svou, jak já ti dávám svoji,
tak povedu tě přes skály a přes propastí lest.
Sladko je s tebou jíť a sladko padnouť v boji,
a nejsladčeji s tebou proti osudu a smrti napřáhnouti pěst.
Spojená srdce naše touhou po životě planou
a duše naše touhou, myšlenkou a snem.
Pojď! budem naslouchati větrům. Od lesů k nám vanou,
by ujistily nás, že budem’ žít, že rozkvetem’ a nikdy nesvadnem’.
Potom nás hvězdy povedou a tajné znamení nám dají,
že přicházíme ve svůj vysněný a zaslíbený kraj,
a větry v lesích přátelskou nám píseň zazpívají,
že našli jsme už život a ne planou báj.
Že našli jsme už život jasný, slunečný a vřelý
a plný nádhery, jak v květech rosný třpyt,
a kolikrát jsme dosud pro něj trpěli a mřeli,
tolikrát znovazrozeni jej plně budem’ pít.
Dech pole jetelového a pluhem obrácené prsti
i s vůní žita zralého, jímž obtěžkané vozy s lích se vracejí,
k nám zaletí, když plodů života a práce plné hrsti,
v objetí spolu večer hledět budeme, jak červánky se ztrácejí.
A znaveni hrou večera a prací v žití lomu
rty svými zemi zlíbáme, životadárný klín.
Posledním pohledem ještě, milenci žárliví, od prahu svého domu
ji obejmem’, když lehati už na ni bude dlouhý stín.
Hle: nočním tichem v světle měsíčním my nejdem’ zcela sami!
Za námi vegetace rozekvetlých snů ve chladných zdech.
Jak domova teskný popěvek, z dnů mládí dobře známý,
tkanivem vzpomínek nás opřádá a tíží spících vzdech.
Sny jejich vidinami na cestě nám vyrůstají:
rozpuklých srdcí začernalá krev a rány vyvrácených těl.
Jedinou otázkou po slunci a po životě oči jejich hrají,
když ku měsíci zvednou miliony vráštitých a zamyšlených čel.
V nížinách lži od očí otevření prvního dny jejich
šedivým pásmem mlh se ploužily, a nejsilnější jed,
jak hadích zubů lstivost úlisná, ve podvržených dějích
z katheder padal v dětské žvatlání a v duších bázní vzkvet.
Když srdce synů a dcer jejich ohněm nejčistějším zahořela,
to touhy plamenem, jenž živí, udržuje a blaží lidský rod,
láskou muže a ženy, jíž nejsilnější srdce vždycky nejkrásněji vřela,
tu slova slepých proroků lži kletbou dolétala v tichý jejich hod.
A z poučení proroků, z jejich nečistě zbarvené řeči
vykvetla prodejná a vypočítavá láska naučených gest,
jež neživí, jež vraždí spletení lhostejných těl v křeči,
s dušemi dcer a synů kupčí ve špíně a prachu ušlapaných cest.
A tělem svojím bránit lživých měst a kathedral a věží
květ lidí nejlepší je v pole krvavá jak soumar tichý hnán,
na staveništích pro ně umírá, v šachtách, jež v lůno země běží,
na galejích, kde laská ho a omámí jen tíživých par smrtonosný van.
Slyšíš? Za námi se zvedla písně smělá vlna!
Tak jenom puklé srdce umí zazpívat.
Pojď... Pláň bdících lidí plna.
Přes rokliny a strže lži v kraj pravdy jdou se podívat.
A v nočním tichu světlem měsíčním již nejdem zcela sami.
Za námi hoří vegetace lži ve opuštěných zdech.
Do rythmu kroku našeho se druží milý popěvek a známý.
Pojď, a v ruce mé mi teplou ruku svoji zahřívati nech.
Pojď, dej mi ruku svou, jak já ti dávám svoji,
a s bratry půjdem’ přes skály a přes propastí lest.
A ruku v ruce padneme-Ii, smrt nás nerozdvojí.
Však nepadnem’. Slyš jen, co vítr povídá: jdete žíť, jdete rozekvésť...