Je ticho na pokraji našich hor, zkad zástupy se zvedly,
jen nepokojné lesní prameny kolem nás zpívají.
Nedávno teprv naši odešli; již jejich obraz zbledlý
se ve vzpomínkách duší potácí, podzimní barvy splývají.
Na rozcestích nás mlhy čekají, z nich slunce nevychází,
neb, zdá se, kdesi vykrvácelo: laň, zastřelená v mlází.
Povozy přeplněné odvezly za vojsky naši sklizeň,
jen paběrky jak žena chudobná jsme vzali do klína,
by děti nemřely nám v náručí, až hladu těžká trýzeň
zabuší neúprosně na vrata jak smrti hodina.
Jedinou touhou všem nám společně užaslá srdce tlukou:
ve víru zkázy život zachránit umdlévající rukou.
Jak vzteklí rozdavači krutých ran se plíží s bojišť zvěsti,
však jiné si k nám vlídně sedají jak lékař s obvazy.
Snů hrůzy ze spánku nás burcují, strach bledý na rozcestí
jak soudruh se k nám tulí za noci, k jitru nás provází
a slovy mrazivými šepotá, když zničených měst plamen
se proti nebi vzepial hrozivě tisícem žhavých ramen.
Nad námi v hlubinách propastných jak roje tažných ptáků
letadla krouží, v dálce mizejí, boje tam svádějí,
nezřena kdesi odpočívají v přístavech černých mraků:
snad vrátí se nám s výšin vítězně s nákladem nadějí
či rozbijí svá prsa kovová o tvrdé hroty skály
jak lodi na výpravě šílené, jež v mlhách ztroskotaly.
Nejistá, chorá země chvěje se jak tělo v těžké křeči,
vražedné srpy květy požaly a radost nestálá
odlétla s ptáky vyplašenými, když probodnuta meči
kdes’ v poli srdce bratří ztracených bušiti přestala.
Kol vesnic belhají se ranění a z rozvrácené půdy,
rozryté třaskavými náboji, ční zkomolené údy.
Čas chutná jako odvar pelyňku, jejž život v číš nám nalil,
snad proto, by nás navždy vyléčil z dědičné slabosti.
Jak kvetly růže díla našeho! Blesk hněvivý je spálil.
Kéž nové blesky mocně zažehnou nás tvůrčí žádostí!
Zem’ zpustošenou vyrvem nicotě a zkrvavělým temnem
až k slunci, ověnčenou paprsky, v náručí svém ji zvednem.