Když módou byly paruky a copy,
syn doby řek’: „Můj rod se ve tmách topí
a již se řítí nové století –
Kde síly nabrat křídel k rozpětí?“
Tu Paříž ohněm démonickým vzplála
a duše jeho její šlehy ssála,
až překročil, ba přelét’ věku práh –
Ó jaká pružnost, jaký křídel vzmach!
Jak démon byl, i příšerný i lepý,
a zářné myšlenky v něm hromné cepy;
on v doby ruchu zprudka povstalém
v boj Lucifera vešel s Michalem.
S kým v letu jeho peruti se střetly,
ten náhle zočil jakýs eden světlý,
a kam své blesky vmetl jeho zrak,
jak ze země rost’ zázrak na zázrak.
Hned prohlédali badatelé všeci
až k nejtajnějším hlubinám všech věcí
a kouzlem závratného rozletu
svět oslnil sbor knížat poetů.
A v duchů dílnách z čilých rukou znoje
tak velkolepé zrodily se stroje,
že divák všední sotva pochopí,
jak pidimužík zplodil cyklopy.
To nevídaní velikánští bozi,
již celé zemi podmaněním hrozí
a v bídy věkoleté náhradu
svět netušených skupí pokladů.
Jich kouzlem v ráj poušť pozemská se změní,
věk zlatý vzejde všemu pokolení,
žít v míru bude volný země syn
a štěstí sprchne mu jak zlato v klín.
A Michal pad’. – Vpřed Lucifer se žene;
on kynem chrámy blahobytu klene,
on v čelo tká si gloriolu z hvězd,
on jásá: „Vpřed a výš, v tom spása jest!“
Moc nižádná ho v letu nezastaví;
on řítí se jak meteorit žhavý,
až povel hromový jej přinutí
chvat paprskových stavit perutí.
„Věk nový – stůj!“ hřmí lidstva hlas – On žasne
a v strachu náhlém o své dílo spasné
hled pronikavý vrhá bezděky
v dob uplynulých obzor daleký.
Jak ztemněl obzor stoletého ruchu! –
Mrak skepse prostupuje dílny duchů
a v jeho stínu pramen živých vod
jen v plytký, zkalený se mění brod.
Mrak pohrom lány oráčovy děsí –
z brázd černých rostou bajonetů lesy
a hlučných manevrů se točí vír,
kde skřivan slaviti měl věčný mír.
Mrak dýmu samoty i města halí –
tam kartel mamonářů neurvalý
stroj divotvorný třímá v objetí
a zlatému se klaní teleti.
A k stroji připoután dav zotročený –
Hle, tváře jejich temně zkaboněny;
hněv čelo zrývá, z očí hledí hlad,
pěst křečovitě svírá těžký mlat!
A rázem pnou se vzhůru paže smělé
i třepí tyranovo zlaté tele,
ba po krvi již dychtí běsný lid,
by připravil si rajský blahobyt. –
A spousta trestnic velkolepě zděných,
až na zbyt komfortem vším opatřených,
zří s krutou ironií do světa,
v němž rozvinula prapor osvěta.
Ó strašný zjev! – On, jenž byl Luciferem
a bloudícím chtěl svítit věků šerem,
on zrak svůj vyděšený zastírá,
on v zklamání svém hrůzou umírá.
„Co dál?“ – Ta záhada, to vážné slovo
hruď zdrcenou mu tíží nad olovo
a teskno, hořko mu jak Dantovi,
když ve tmách zočil pekel okovy.
„Co dál?“ – A kdesi v nitra neurčitu,
kdes v mládí trosek utajeném skrytu
cos procitlo mu jako ruch a kmit,
když po bouřlivé noci má se dnít.
On jako Dante jiskru božskou tuší,
jež k luzné krásce vzněcuje mu duši,
k té luzné Beatrici blažších let,
kdy ještě rájem celý svět mu kvet’.
On vroucně vztahuje již ruce po ní,
on po století kolena svá kloní
a z hrůz a šaleb temných inferna
zní k nebi jeho prosba důvěrná:
„Ó svatá víro, Beatrice moje,
splyň ovlahou v mé o svobodu boje
a mocí zbav mě démonických pout,
ať opět mohu synem Božím slout!“