Sbor sester k Matce Boží pomodlit se chvátá;
z nich nejvíce k ní Klára láskou rozehřáta.
V tak vroucném před obrazem kleká zanícení,
že o stupeň si nohu zraní na holeni.
V síň nemocných ji vnesou, vloží do postele
a něžnou útrpností zahrnují vřele.
Noc bezesnou a strastnou počítají mnohou,
již probdět bude Kláře s poraněnou nohou.
Než udřimovat vidí trpitelku mladou
a mlčky z tiché síně nemocných se kradou.
Již Kláru sílí spánek lahodný a zdravý
a libým zjevem ve snách její duch se baví.
K ní Boží Máť se s vásou úbělovou blíží,
v niž půvabně a lehce špičky prstů hříží.
Z ní poubranou mastí s tváří usmívavou
jí holeň tře a mírní bolest její dravou.
Slast nevýslovná chvěje snící panny hrudí,
až hlučný ruch ji ze sna nejsladšího zbudí.
Hle, družky rovněž v síni hledající zdraví
kol postele se tlačí, sklánějí k ní hlavy.
Jich tenké chřípě chtivě počichují po ní
a k sluchu naléhavá poptávka jí zvoní:
„Ach, sestro, jaká vůně z lože tvého věje,
že rozkoš opojivou do srdce nám leje?“
A Kláře svítá; ale k úsměvu tvář ladí,
a čeho domýšlí se, družkám nevyzradí.
„Též vůni čiji,“ praví, „ale sen mě jímá;
spát nechte mě!“ A chutě nanovo již dřímá.
K svým ložím družky spějí v nevědomí stálém,
co tolik voní tu, že omdlévají málem.
A šťastná Klára ve snách zase vidí živě,
jak Maria jí velí vstáti přívětivě.
Chce zvědět asi, je-li noha ozdravělá,
již před chvíličkou mastí libovonnou třela.
I vstane; s Matkou Páně kráčí bez obtíží
v sad ovocný, kde pažit prostírá se svíží.
„Zkus, dítě, pokleknouti!“ káže Matka Boží
a ku podpoře ruku pod bradu jí vloží.
I kleká Klára zvolna v pažit na kolena
a z pažiti se snadně zvedá zradostněna.
K ní promlouvá Máť Boží: „Povždy klekej zvolna
a zminou nohu tvoji poranění bolná!
I zbožnost opravdová, nemá-li být vadna,
buď kázní spravována, vezdy nenápadna!“
Vtom Klára probudí se, krásné vidmo zmizí;
ach, zdaliž, o čem snila, také pravda ryzí?
Hned poohmatá holeň, na nohy se vzchopí –
bol palčivý i rána zašly beze stopy.