To není konec hry: dál pokračuje drama.
Vlast naše svobodna a víc, než věří sama.
Vlast naše svobodna a volně dýchá kraj.
– Němčina slůvko má, jež vše dí: vogelfrei.
Pták dávno zkrotlý už obecném po mínění
měl k skromné procházce určenu lhůtu denní.
Tu z klece vypuštěn svá bědná zkoušel křídla.
Zábavy diváků jak hluboká to zřídla!
Tlouk’ sebou o stěny, o okno, o zrcadlo.
Leč bujnost vyprchla a rozohnění zchladlo.
Už k oknu nelítal a nesnil o svobodě.
A bavil diváky jen po kobercích chodě.
Též z ruky žral by rád... leč sypali mu zřídka.
A tak byl zkrotlý už, že zbytečná je hlídka.
Vzlét’ trochu, snes’ se zas a uměl zdržet se,
když přešel jeho čas, šel tiše do klece.
Den za dnem bylo to. Ne, důvěru že měli,
leč z jakés nutnosti kdys okna otevřeli.
A zapomněli pak, že hodina je ptačí.
Leč zřejmo bylo tu, že ptáku klícka stačí.
Ni chvíli obava, že z okna ven by ulít’!
On žral by z ruky rád, on rád by chtěl se tulit
k tomu, jenž věznil jej; v zajetí je mu blaze.
A jako včera šel, dnes kráčí po podlaze.
Zvedne se, snese se. Leč neračte se báti!
Až přejde jeho čas, v svou klec se krotce vrátí.
Pak okno zůstalo už často otevřené.
A slunce svítilo, jasné a rozzářené,
a bylo pod mrakem, déšť jenom na spadnutí.
Pták nikdy neulít’, šel do své klece s chutí.
Leč kdysi hnulo se cos v ptačí dušičce.
Snad zpíval venku druh, snad přišla tesknice.
A křídla slaboučká tu nabývala síly.
A v oné podivné a jedinečné chvíli
pták náhle křídla zdvih’ a rozletěl se výš’.
– – Klec prázdná zbyla tu a ptáka neuzříš.
Neb hle, on v parku je. Jak vesele si zpívá!
Jak lítá vesele, jak vesel odpočívá!
Jak nový je mu svět, jak všechno je mu nové.
Pták volný jako pták... Tak němčina to zove.
Na první used’ strom a když se soumrak stmíval,
sen oči přivřel mu a pták tu odpočíval.
Sen oči přivřel mu, dal nové jemu krásy.
A ještě opojen z té nečekané spásy
v přílišné důvěře si uleh’ do rána.
– Klec byla vězení, leč také ochrana!
Pták spal a netušil, co všecko hrozí vůkol.
– Oh, býti svoboden, co znamená to? úkol!
Oh, býti svoboden, toť nespat nikdy značí.
Být vždycky na stráži, neb všude hlavy dračí.
Oh, býti svoboden, toť značí zvednout křídla,
to značí doletět, kam malost nedohlídla.
A výš a výš a výš! Ne, ještě není dosti.
A výš a výš a výš! Je třeba zmužilosti.
Svět není rozkoš jen – cos číhá noc a den,
vrah bdí, kde nebdíš ty – buď, ptáku, připraven!
Pták spal a netušil. A ticho bylo kolem.
Van větru utichl a nepohnul ni stvolem.
Pták spal a netušil. Hvězd roje zasvítily.
Pták spal a netušil. Sen krásný snil a milý:
o jiném životě, kde není lopot, strastí,
o jiném životě, kde není klecí, pastí,
o jiném životě, kde čeká slunné blaho.
Pták spal a netušil. A kočka sežrala ho.
To není konec hry: dál pokračuje drama.
Vlast naše svobodna a víc, než věří sama.
Vlast naše svobodna a volně dýchá kraj.
– Němčina slůvko má, jež vše dí: vogelfrei.