PROCHÁZKA.
Stárnoucí silnicí dolů postupuje
utlumený pochod stromků,
nad ním blízko, kluzce zasunuto
do valné, sklovité hmoty vzduchu
pět osmin měsíce,
za nímž je daleko vodová klenba,
jako by mu uprchla.
Zjasněný křik rozdírá dálné
chladno, ale nedojde k němu.
V úzkém profilu šedoprázdné oko
rozplývá se; v nicotu civí
nejasná rybí skvrnka nosu – úst;
kruhová leb trne proužkem
světla uvnitř kolem křivky,
ale neví nic, sťatý cesar, zpanštělý,
pozorně odvrácený v mrtvo.
Kdyby aspoň přijal z ovsa,
jenž line si ještě svitavý, okrový soumrak,
dmoucí se, zralý, osamělý zpěv,
radostný šepot mrtvých vzkříšených.
Louka; čočka dálnovidná
vyronila tenkou sferu;
roztáhla se v šeravé zámezí
pustá vojtěška, v ní se kupí rybník
soumraku, plicnatě prostoupený.
Sem patřím co dítě mrákotné,
celou noc si hrát, kalně sedě. –
20
Spěcháš nad mým ramenem po temenu
údolu zavilého, chuchvalného,
za chmurnou síťkou trávy,
ostrotou dokazuje mrtvost její.
Jak dlouho půjdem? Přežiješ mne.
Mnoho večerů byl jsem živ
a k světa prchání a účelu
nemám skoro co říci,
jako bývalí, marní pojídači země. –
Zdání stínu dal mi na růžový
prach, teď myslí, že jsem rád.
Měkký trychtýř sbalil ze záře,
jím se vzdaluje cize.
Netrpíš závratí z rotace? Křehce
se směji: počínám se báti.
21