VEČER V POLI.
Neslyšný, krátký závan vrtá sluch,
jen spiralou svištivou prázdně v boltci krouží;
v bezvětří zdánlivém jen ucho šumí.
Nad jetelem hustě stojí mrtvý vzduch,
v kalném šíru titěrní roztrhané klekání.
Kraj, mísa mrákoty. l můj zrak
je šero čišící, polovědomé.
V dáli se jarým hlasem trhá mrákava,
tam dívka žene domů kravky černým lesem,
hvozdem jak smrt temným jich cinkání se plouží.
Kdo mi tu chvíli vrátí? Kdyby tisíckrát
se vrátil soumrak se závanem, lesem
i hlasem osamělým, nebude to ta.
Pak jetel sestárne a děvče v lidstvo zajde,
dál věky bude vanout marnost života.
31