NÁVŠTĚVA
Tak, jako bývá v pohádkách, mne jednou navštívila,
již nevím, v které noci, snu podivuhodná víla.
Jí z její dlaní ledových dva keře růží kvetly,
a v její očích plálo to jak nesčetnými světly.
„Ty růže, ač se zdají být, ty keřem nejsou, milý,
ty“ řekla tiše „srdce jsou; jinak by nerozvily.
Jsou touha. Rudé jsou, vždyť živím je svou krví,
a že mi krev už vyssály, mám obličej tak bledý.
Vše dala jsem, co mohla dát; však růže na mých dlaních
sní o těch, jimž jsou určeny, o krásných, vzácných paních,
o rukách, jež je utrhnou, o rukách císařoven,
o rukách svatě tajemných, v nichž smysl hvězd je vložen.
Však paní nejdou... Zbývá mi: s nadějí umírati
(mé růže chtějí růsti výš); i tu jim nutno dáti,
tvář zahalit a neptat se, proč touhou život zhasl,
jen zemřít...“
Vzdychl jsem si tu.
Ret se jí němě třásl,
a „tiše, tiše“, řekla mi a tiše zasténala,
a tiše šat jí zašuměl, mne tiše v náruč spiala
a tiše, tiše zmizela... ta, jež mne milovala.
20