TROCHU ŽENY

TROCHU ŽENY
Zpěvačka kupletů zpívat už začala. Valčíku kadence táhlé zazněly z orchestru. Seděl jsem u vína; na židli vedle mne náhle blondýna přisedla, drobná a vonící, k mladému člověku, smavá, z dětských že nevyšla sukének, řekl bys, tak zdá se nevinná, hravá. Přisedla. Smála se. O žízni mluvila, dlaň svou mu na šíji kladla, koupil-li, jásala, nekoupil, plísnila, tak buďto hořkla, buď sládla. Ve chvíli stůl náš byl pokrytý láhvemi. (Rýnské dvě, vermut, a chablis.) Lízla jen od každé, novou však mámila, nový druh před ni zas kladli. Mate ho smíchem svým, měnnou hrou úsměvů, nervosou dlaní svých malých, šelmovským gestem, jímž ke rtům mu podává tokajským rudnoucí kalich. 21 Prsteny s prstů mu pomalu vysvléká, na své si palce je dává, tak zcela bez citu, jako když kuchařka kuře oškubává. Zdvihli se konečně... Sukénku nadzvedla, v úsměvu zoubky jí bleskly. Šla jako královna; zář lamp jí padala v její vlas dětský a lesklý – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A já, mysle na knihy ty počestné, v kterých každá láska končí oltářem, v kterých obraz ženy aureolou dobra jako svatý při procesí bývá ozářen, řekl jsem k nim: množte se dál, idylické zjevy těšivé, v hezkých vazbách pro měšťáky poctivé, knihy krotké!... Ale lidé žili, žijí, budou žíti v Ninive... 22