OSTRUHY
V mé matky sténání a rady lékařovy,
když první vzkřiknutí mé zaznělo komnatami,
můj otec, jízdní důstojník, svým štěstím chorý,
v pokoji vedle chodil, zvoně ostruhami.
Ta hudba ostruh navždy v srdci zůstala mi.
Na chůvě vymoh’ jsem, že v jízdárnu mne vedla,
kde červení a modří dragouni ujížděli.
Tu starý rytmistr mne k sobě bral do sedla
a hop! a hop! a hop! už v čele čet jsme jeli,
prach lítal do očí, a polnice nám zněly.
Od dob těch v postýlku když spat mne ukládali
jsem slyšel povely znít, trompety, chřestot zbraně,
jak modrá vlna vpřed se eskadrony hnaly
na koních zpocených, meč připravený k ráně,
divoký lidí tlum, jenž mřít jde odhodlaně.
To sen byl... Třeba teď na vážné věci myslit
a knihy psát... než někdy starý mne sen zase zmámí.
Tu modré zjevy jezdců zas se začnou křísit,
trompety zpívají: „Nech pera! Pojeď s námi!“
A celou noc v mé hlavě zní to ostruhami.
30