ŘEKA

ŘEKA
Od psacího stolku jsem povstal, prací znaven, mdlý pokusy vyslovit to, co duší mi vlálo. Ven vyšel jsem. Nedělní den to byl, na večer chladno a šumno a hlučno jak v den ten po Praze bývá. Šly fintivé ženy kolem s Istným úsměvem na růžových retech, a vojáci, z obchodu commis, sváteční, vyžehlení, náramky chřestíce pyšně, nadutě, vyzývavě, pak nějaký boháč, jenž v kavárnu zajel na partii karet. A stále šli kolem noví, všichni v nedělních kravatách, stejní, se stejnými náramky, stejnými řečmi, stejným smíchem. V jich očích prázdno jsem viděl a prázdno jsem cítil v jich srdcích, zoufalost sahala po mně z dvojího tohoto prázdna. Tu zbloudil jsem ku břehu řeky. Slunce již nebylo vidět, jen červánky, rudé jak záře, nad Petřínem vysoko stály, do řeky padly jich barvy, krví hladinu spláchly, červánků čerstvou krví, jež je tak chorým milá. Zakrvavena se řeka přes jezy řítila dolů, a na její hladině zřel jsem stín věží, stromů stíny, dno nebes. Stály tam nehybné, němé, jen vítr-li zadul tu mírně, jakobys stromy, věžmi a nebesy zatřás, vlny se chvěly. Krev ji zdrásala celou, stíny se složily na ni. Ona však plynula tiše vstříc neznámému cíli, radostná, smavá, bohatýrská a krásná na šíji své nesla jev stínů a nádheru barev. 31 I zahleděl jsem se více. A jakobych s Vltavou splynul, pokora do žil mi přešla, a lidským mým srdcem, tím neklidným, citlivým, žárlivým, lidským srdcem radost se rozlila toho, co necítí a věčně je němé. 32