ZÁZRAKY

Otakar Theer

ZÁZRAKY
Byť mladá, mrtvá byla. Lože kol stál zástup v smutku, v slzách, naříkavý. Vzduch létem voněl; slunce paprsk žhavý v tvář dopad’ jí, žal setřev s ní i bol. V tom Kristus vešel; hlasem tichým děl: „Vstaň, dcero, spíš jen, neb ty’s neumřela“. I vstala, usmála se, tvář se celá jí žitím zabarvila, prchla smrti běl... Tou mrtvou, dříve než ty’s přišla ke mně, můj život byl. Kol smutky zněly temně a rouchem smrti byl jsem přioděn. Ty’s neřekla nic. Jen ses pousmála, ne modlitbu, jen polibek’s mi dala, i vstal jsem také z hrobu probuzen. 34