SLUNCE bilo do kamení
SLUNCE bilo do kamení
v ohni nebe stálo,
bledým květům v omámení
jedu nalévalo.
Střely světel nad olšemi
bodaly a rvaly,
mrtví skrytí v puklé zemi
znova umírali.
Věčnost prahla na nebesích,
v srdci stesk byl těžký,
zahynuly písně v lesích,
chromý čas šel pěšky.
Němou tísní závrať léta
nohy podrážela,
vůní ztraceného světa
lípa zaúpěla.
Kulhá čas, ať úzkost běží –
co to oči vábí – –
V prachu cesty tělo leží
zašlápnuté žáby.
*
10
Ticho lesů neumělo
úzkost zapuditi,
jenom čas své chromé tělo
chladil v rose kvítí.
Žhavým nebem chmury táhly
nad umdlenou pouští,
rybník jako přízrak náhlý
zatřpytil se v houští.
Obloha tam nahlížela
jako do zrcadla,
jako by tam panně s čela
zlatá hvězda spadla.
Rákosí se rozesmálo,
zavoněl dech máty,
z dívčích tváří světlo plálo,
zazvonil smích zlatý.
Milosrdná vůně trávy
vstupovala v chřípí –
čím se jiskřil pohled žhavý,
čím to štkal dech lípy?
*
11
Pole sirá, pole holá,
louky pokosené,
zašlé jaro marně volá
srdce unavené.
Louka marně rozkvetla by,
úsměv marně touží,
zašla snivá píseň žabí
jako voda v louži.
Vždyť se čas už zdvih’ a běží –
co to oči vábí – –
V prachu cesty tělo leží
zašlápnuté žáby.
12