Podivno, ač nezemřel jsem, spěji v blankyt vzhůru,
k slávě boží přitahován zpěvem rajských kůrů.
Ale těžko se to cape k nebeské té říši,
mraky se ti v cestu kupí, čím jsi blíže výši.
Jakživ bych byl nepomyslil, že je cesta k nebi
dlážděna jen samým trním, bodláčím a hřeby.
Tak, jak já se v bráně zjevil, zkrvavené nohy,
u božího sídla stanul sotva světec mnohý.
Vstříc mi svatý Petr kročí. Nevěda, co říci,
v rozpacích jsem jal se čechrat černou svoji kštici.
Pokradmu jen – hříšník bídný – gloriollu zlatou
obdivuji chtivým zrakem, jež pleš jeho svatou
ozařuje vlídným svitem – i vlas jeho sporý.
(Ve vedlejším nebi pěly Serafínů sbory.)
Patronu teď hlédnu v oči. Jak se vlídně směje!
Dobrý Petr, milovaný rybář z Galileje!
„Buď mi vítán, jmenovče můj, ze světského hluku!“
řekl mile bodrým basem, a podal mi ruku.
„Pohov si tu, usedni si, jez a pij jak doma!“
„Nejsem hoden!“ děkoval jsem chvějícíma rtoma.
Vzal se, kde vzal, však již byl tu andělíček svatý:
ramínka měl okřídlená, jak Hermes paty.
Přiletoval, odletoval hbitě jako motýl, –
vína, dorty přinášel mi, až se spěchem potil.
Jak mi chutnal dar ten sladký nebeského stolu!
Škoda, že jsem musil zpátky zas v prach zemský dolů!
Pak jsem jedl s patronem svým, pil na jeho zdraví,
je v tom zneváženém nebi přec jen život pravý.
Sonáta mne uspávala rajsky rozechvěná,
velebnější – div! – i skladeb mistra Beethovena.
„Tož, jak se ti u nás líbí?“ svatý Petr ptá se.
„Patrone můj, vynadivit nelze se té kráse,
oslaviti nelze slovy všecky divy svaté.
Jak pro duši, tak pro tělo rozkoš tu jen máte!“
„Zůstal bys tu tedy věčně, ač jsi dychtiv změny?“
Chvíli mlčím, červenám se. „Máte-li tu ženy!“
Milý svatý rozesmál se. „Hochu, hochu, hochu,
teď už zase znovu věřím, vy poeti trochu,
že jste vždycky potřeštěná, nerozumná děcka,
za ženou když jenom spěje vaše touha všecka.“
Pak mu úsměv s tváře zmizel; svraštil bílé řasy.
„Poslyš,“ řekl, „vzpomínám si na pradávné časy,
na křivd dobu, na čas pouti k hoře Kalvárii, –
vzpomínky na tklivé drama vždy se v paměť vryjí.
Před nevlídné předveden byl Kristus kněžské kníže,
které vážně zachmuřeno, před svůj prestol blíže
kázalo mu předstoupiti, by vyznal své hříchy.
Děl pak mistr: „Jsem syn boží!“ – „Zhřešils hříchem pýchy,
podvodný ty lžiproroku, kříž pro tebe zraje!“
„Nechť ho Pilát ukřižuje!“ v předsíni lid laje.
Stál jsem v sloupořadí síně, kde se vše to dělo,
ale když ta láje řvala, jak by do ní vjelo
nejmíň tisíc pekelníků, jimž je Satan králem,
bolem, lítostí a vztekem byl bych zšílel málem.
Bych povraždil dav ten divý, maje málo vervy,
odešel jsem na nádvoří ochladit své nervy.
Chlad mne ovál. Den se právě blížil svému skonu
a noc temná jak sám ďábel spouštěla svou clonu;
na nádvoří kolem ohně strážců tlupa malá
těla bděním unavená pilně zahřívala.
S pozdravem jsem přistoupil k nim, v jejich hlouček vsedl.
V tom šla kolem (dodnes věřím, ďas sám že to spředl)
krásná, vnadná postať dívčí. Žár jejího oka
měl svou prudkou palčivostí v našem ohni soka,
u něhož se zastavila, hledíc v rudou záři.
„Ty že’s mezi stráže najat, podvodníku, lháři?“
ke mně se pak obrátila, když jsem chlapy mýlil,
a Ježíše zapíraje, nad oheň se chýlil.
(Jménu svému nejsem k hanbě. Byl jsem vždycky „petra“,
ale v lásce nejpevnější skála valem zvětrá.)
Ač mi stále na mysli byl osud mistrův tanul,
hříšnici tu krásnou uzřev, láskou jsem k ní vzplanul.
Avšak věř mi, jmenovče můj, je v tom pravda jistá,
bohyně kde v srdci vládne, že nemá bůh místa.
„A kdo myslíš, že jsem tedy, holuběnko drahá?“
„Ještě ptej se! Slyšte ho jen, mistra svého vraha!
Z Kristových tys učedníků! Všecky jsem je znala!“
„Možná! O mně, přisám Jáhve, však teď’s v hrdlo lhala.“
Kohout se kdes rozkokrhal. Noční tmáň už bledla,
na vyzvání mé když ke mně krasotinka sedla.
Líbal jsem ji na vlas černý, na ústa i oči.
(Když se člověk zamiluje, vždy se s ním svět točí.)
Musil jsem jí opakovat, ji že rád mám pouze,
po Kristově učení že není nic v mé touze.
„Protiví se mi ten Mistr,“ řekla, „přísný, tichý.
Před rokem mi sčetl všecky moje tajné hříchy.“
Na těch ňadrech rozvášněných bylo mi tak milo!
Kohout zapěl do třetice, pak se rozednilo.
Ranní slunce ozářilo celý dvůr i s námi,
však též děva nevěrnice s nocí zmizela mi.
Vztek mne schvátil. Vlasy rval jsem s hlavy usoužený,
litoval jsem přetvářky své, klel na zrádné ženy.
Pravdu měli otci církve, prohlásivše směle:
„Žena nečistá je bytost na duši i těle!“
Kdyby tady s muži v spolku ženské plémě žilo,
brzy by se milé nebe v peklo proměnilo.
Poněvadž tu pohlaví to žije odděleně,
proto jenom život věčný nemůž’ ztratit v ceně!“
Jak bublina z mýdla křehká zmizel sen můj skvělý.
Z poesie spad jsem v prosu, procit – na posteli!