ZLATÝ PTÁK

Antonín Macek

Jak krásné noc prosnít, ne však tím tupým zvířecím spánkem uštvaných lidí! Za chvíli rozpějí se ptáci, za chvíli rozjásá se má duše – Ne triumf laciný nezkrotné pýchy, ale štěstí, oh, neobsáhlé, vznášet se prostorem, roven být tvůrci! Promiňte, prosím, přicházím rušit – jak těžká služba, víte, je služba veřejnosti. Nesčetné oči pnou se teď na vás; o zlatém ptáku báje letí již světem nadšená zvěst. Promiňte, prosím, že i svým perem přispět chci k slávě velkého dne. Neboť sloupce novin jsou suché a moje duše dosud neumřela, to bylo dávno, leč bylo to, když sladkou nadějí se chvěla, kdy pýcha stoupala mi k hlavě opojivě a milovalo se snivě! Teď hvězdy shasínají, mistře; den váš bude vítězství zářného den! Krásnějších neozáří východu slunce rudé, buď pozdraven, buď pozdraven! Mně bylo, že tisíci životy žil jsem: životem stromu vkořeněn v půdu, leč větve obsypané tisíci květy trčely k hvězdám. Pak jako pták jsem v oblačné výši nehybně visel, pod sebou velehory, netuše ani, co lidské bídy, co prachu, ponížení tam dole! Jste bledý, mistře, chápu: Váš vlastní triumf vás zmáhá – Ne, mýlíte se, nejsem ten, kdo váhá – jsme příliš mnoho dlužni slunci, vzduchu, zemi a dosud příliš malí i s největšími svými nadějemi. Ne v pýše, leč v kráse tvořit, jít výše – přírody pán být krásný! Nade vším, nade vším! Zrak můj je zbystřený, jasný, zářící ostrov zřím: jenž nedávno vstal z lávy, neb země je dosud mladá a milující a krásné a silné přijme ráda, je země zářící, plodná, a sotvaže vychladly žáry, již rodí obry a kouzelnými zaskvívá se tvary. V mém žití není zla i není umírání, jen zdraví, krása, vzruch i zrání! A nejkrasší, můj pane, je mi krása nebezpečí, jen jím se stává člověk větší. Toť jako vzdálená hudba dnů mládí mého! Pane, mou ruku, člověka ruku životem uštvaného. Neb dole dýmá město, ohromné domy se tyčí, to zištnost, hydra tisíchlavá, řve a syčí; jen bílé páry hvizd, bouře proniká – v tisíci chapadlech zhynula duše básníka. Co člověk člověku zde může dát? Promiňte, zapomněl jsem se trochu, pane, leč skvělý bude zítra referát. Můj bratře, je v tobě táž krutá bolest věku, jak ve mně byla, než překonal jsem ji strašnou, šílenou odvahou. A nevím, zda slzy by měly trysknout z očí, či z hrdla vítězný křik! Budeme zpívat k chvále moře a novým jasem rozsvítí se naše zřítelnice –. Neznám jdu přec k vám – Odkud, prosím, pane? – Ze světa hrůz a muk a šibenice. Buď vítán, bratře, šílený láskou, která se stráví svým ohněm sama. Ale ohně vulkánů ničí i zúrodňují, tvé oči, cizinče, o lásce vypravují. Rozbij ten nástroj, odvážný muži! Jak hrozný mrak, z něhož jen na zem šlehají blesky, smrt a zpustošení, jen nové, větší zotročení tvůj věští zlatý pták. V čí službě budeš, ó zlatý ptáku, stvořený v chvíli opojné moci! – Ale my musíme v temno, neb zápas neukončen, my moci podzemní, v bolesti zrození synové zkázy! V střevíčkách modrých lehce jdu k tomu, kdo žít nechce, jdu, než se rozední. I k tomu, kdo si výská, když rudé víno tryská do číše poslední. V střevíčkách modrých měkce rozkošné dávám lekce o štěstí zajití. Než tygr-smrt v týl skočí, dvé čtveračivých očí ti zasvítí. V střevíčkách modrých tiše jdu k tomu, jenž rád píše tak něžně, nadšeně, jak usínala tmavá ta hlava kadeřavá v mém klíně blaženě. V střevíčkách modrých k tobě jdu, muži, hrozný v zlobě, můj milený, můj milený! A všecky muky těla bych s tebou skončit chtěla, můj sladký, šílený! Ne, milá, zahořet může ve srdci lidském též plamen palčivější než láska k ženě! Ne, nejdu s tebou, dokavad trpí tisíce bratří – Ó, šílenství nejsladší, nejhroznější je láska k lidem, ne, milá sestro má, já nemohu jít s klidem, cos v duši mé jak dravec skočí a požár blýskne v oči. O díle snil jsem velikém – žij, dívko, s klidným básníkem. Jsme starý, bláhový svět, my poodejdem zpět! V opojném víru tance na velmože ni psance my nemyslíme – zkáza-li blízko, – zpátky; života rytmus sladký si vykouzlíme. V střevíčkách modrých, má vílo! Pro zbytek noci mi zbylo tvé kouzlo měkké a teskné! Objímám pas tvůj v snění, v tvých očích roztoužení se leskne – tvé tělo bílé je a měkké, vonné a jak v opojivé mládí noci oné růžovou zoří mi bleskne. Ó, mistře, ustup, je hrozný klam tvůj, zářný klam zlatý. Nevyspěl člověk, by vládl živlům, neb neovládá démonů vlastního nitra. Ovládej dříve tajemný svět ten, který se zove ubohým jménem, ubohým slovem nepatrným: člověka srdce! – Co víru, co vášní se tamo skrývá! Ocean vzdušný nemá, věř, tolik strašlivých vírů jak srdce lidské! Oh, oceane vzdušný, kouzelné ty slovo, ty nejvyšší a nejnádhernější, jenž jímáš srdce člověkovo, jen vyvoleným přístupný a hrůzný. Můj oceane s blesky svými, svými uragány, bouř tónů v srdci rozpoutej, ať splynou nespoutány v nádherný volnosti zpěv luzný. Buď zdráv, oceane modrý, s beránky svými zlatistými, s obláčky růžovými, jak zlato bledé nebem kol rozsetými, buď, oceane, zdráv v svém klidu velkolepém! Buď zdraven zpěvem skřivana, jenž mizí v modré výši, i zpěvem tím, jež srdce mé, když vichry tvoje slyší, rytmickým zpívá tepem. I pozdraven buď orlů volných skřeky, vln bouřným šuměním i vodopádů jeky, když slunce, ohromná ta věčná lampa tvoje, žár rozlévá kol, svoje vlévá žití, i nejnádherněji kdy v lotosech se perly třpytí a nejslastněji buší srdce moje. Neb říci tobě smím již slavně: bratře! Já tvoje tajemství ti urval a ve výši tvoji hvězdnou patře nesčetných světů v sobě cítím kolotání – Je Bůh či není? bláhová ta otázka je planá; má bytost létající, rozjásaná, věčného Božství cítí vlání. – Hle, líbá světlo jitřní již ony vrtule, motor, i nosné plochy a křídla! Je cosi magického v důmyslu tvém a cosi šíleně krásného v tvé odvaze! – A já mám jenom květy, bych přinesla ti je, jak je zrodily lesy, luhy a moje něha! Mám jenom oči nasycené láskou a vlahé polibky tvými a teplo mladého těla – je krásné, rci, líbati vysoko v oblacích, milý, – kdy každé chvíle může se sřítiti dolů dvé krvavých mrtvol! Můj zápas byl dlouhý, neb cosi ochromeného bylo v stroji mém, připadal jsem si jak kulhavý, nemohoucný, o berlích. Ó jak nedůstojné to bylo! Je mi, jak celé bych prožíval člověka ponížení, myslím-li na to! Ale teď říkám již ve výši oblakům: bratři! – volný a volný letící prostorem na zlatém, zářícím ptáku, nad sebou ohromné slunce a v nočním tichu sám s hvězdami – a s tebou! Pojď, budem si vypravovat o radostných událostech dnů našich, o zrození nové země, o nových světech, jež se vynořily v nás samých – vím, že nebudu pěstitelkou budoucích existencí a neznám minulosti, ni budoucnosti, jen sladkou přítomnost! jsem jenom pěstitelka bytosti tvé, milý, a skromná, tak skromná, neb odměnou největší je mi sladké tvé obejmutí! Budoucnost? Milá, ne, nemluv o budoucnosti – zdá se mi, že jsme zhřešili příliš, mluvíce o budoucnosti, zahazujíce zlaté vteřiny; byli jsme jako ubožáci octnuvší se na kolejích, když letí proti sobě dvé rozjetých lokomotiv. Ale nyní jsme uskočili z místa, kde duši hrozí rozdrcení, a učinili jsme ji zlatým ptákem výš vzlétajícím a jásajícím nad horami modrými a moři zpěněnými. Můj zlatý ptáku! Milenče můj! To bude píseň nádherné odvahy, to bude jiné splynutí duší, až v zlatém voze výš azurem poletíme a dole špinavé země poslední zmizí dýmy! Ne, milá, pták zlatý je nezkrocený jak příroda v tvůrčím svém rozmachu. A já se bojím, že zachvěje se příliš srdce tvé v úžasném jeho víru. Cosi mi praví: Ne dnes, ne dnes! Je silná dost žena, by odpoutána od prachu země vznesla se výše v ocean vzdušný k jasnému slunci? Tmu divnou ve zracích tvých zřím... Rci, milý, nač vzpomínáš si v chvíli, kdy započíná velký věk nový hrdinů nových a nových lásek! Jsi krásný, milý, máš křídla a nejsi otrok hroudy! To bylo dávno, kdy četla jsem o nebeském voze zářného syna Slunce! Sřítil se krásný jinoch, plakaly pro něj sestry – ale já nebudu plakat, můj jasný sluneční bože! Pojď, milý můj, již hvězdy dohořely a je mi, jak přicházela by nejkrasší pro ženu chvíle. Je ztužen poslední šroub a poslední připraven článek, – ó bude to nádherný, opojný let! Dnes láska a zítra? – rci, milý, zítra? – Neznáme umírání, závratně žijem i závratně dožijem a nic nás neporaní, jen číši rozkoše dopijem – a číši poznání dopijem, dopijem tajemství poslední – v nádherném vzkříšení ožijem v zářícím poledni. Je možné zbožnění jiné, sladší z úst ženy?! Ne dnes, leč brzy! Nebudeš létat na vratké skořápce jak hříčka větru, ale jak slunná, jasná milenka sladká vznášet se budeš v oblacích na křídlech obrovitých a naslouchat jejich jásavým, dunivým rytmům. Slyšíš zvuk varhan, nesmírných varhan: to vesmír zpívá hymnu nám krásným, nám volným, letícím jak dvě hvězdy! Letíme, letíme rychleji, vše v mlze bílé mizí – v oblaky zářivou naději, svou lásku vzneseme ryzí. Dole je hluk a beznaděj, u nás tep harmonický – šumí zde nádherný, sladký rej, opojný život lidský! – To bijí srdce – pozor teď – a zatoč rychle pakami! Lehounce, tichounce nyní leť – je zářný oblak nad námi. A rychleji zas, rychleji – dole jsme nechali svět! S radostí novou i nadějí se navrátíme zpět! Stroj víří rytmickým záchvěvem, jaký to sladký vír! Letíme, letíme s úsměvem, v svých srdcích lásku a mír.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

viditelný, mystický, tajemný, tajemství, vegetace, tisíciletí, mlčení, magický, závrať, agonie

966. báseň z celkových 1655

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. GALEJE. (Vladimír Frída)
  2. KRÁSNÝ PTÁK. (Zikmund Winter)
  3. XXXIV. V tom hořkost krutá, že jsi vzbudil vzruch (Antonín Macek)
  4. JÁ VÍM, ŽE TI DĚKOVAT MÁM (Antonín Sova)
  5. PŮLNOC. (Josef Lukavský)
  6. * * * Nevyhráněných dosud roztoků drahokamů (František Rybář)
  7. VI   Lahodným vánkem je mi pokojný tvůj krok (Stanislav Kostka Neumann)
  8. SLUNCE. (Antonín Sova)
  9. SMUTNÉ PÍSNĚ. (Zikmund Winter)
  10. TVŮRČÍ DEN (Antonín Sova)