Tak ticho tady je. Tak všechno plno jasu,
tak ticho je, že slyšet kyv a kyn.
Zní listí ševely a zpívá pohyb klasů.
Tak zvláštní ticho je a nad ním zvláštní stín.
Tvou hlavu vznícenou teď chladí svěží tráva.
Shon lidí vzdálen je a lidí příbytky.
Stín zvláštní nad tebou; stín tiše křídly mává,
bloudíš a poznáváš: pták černý výčitky.
Pták černý výčitky, druh minulosti tvojí,
tvých bojů průvodce a vítězství tvých rub.
Slét. Jste si tváří v tvář, dva soci při souboji.
A chápeš pojednou, tak resignován, tup:
pták černý výčitek že k jinému se druží,
že roste hejno jich a zavírá teď v kruh.
Svým křídlem černavým že skryjí červeň růží,
svým drsným krákáním že srazí rozlet tuch.
A znáš tu písničku: po leta nezní jiná.
Vždy stejný text, jenž tebe obviní!:
tvé ruce složené i dílo tvé tvá vina.
Cos neměl, činil jsi, co měl jsi, nečinil.
A znáš tu písničku, znáš výtky její tklivé,
znáš její skuhravý a neúprosný hlas.
„O něco později – –“ „O chvíli spíše dříve.“
„Jako by nepřišlo, co nepřijde v svůj čas.“
Pták černý výčitky svou bez ustání hude,
štve, když jsi unaven a nepřeje ti klid.
– – A spících slyše dech, jich mdlobu cítě všude,
máš v nitru podivný a skoro hrdý cit,
dík ptáku výčitky, jenž od díla štve k dílu,
po činu posledním chce stále nový čin –
Po síle zmařené chce stále novou sílu.
A můžeš děkovat za černý onen stín.
Uspaná svědomí! Noc nezávidím vaši!
A touhy uspané, váš nezávidím sen.
Vím, sotva zdříml jsem, už v dál mne cosi plaší:
já čekám myšlenku a čekám lepší den!
Procházím tichý luh a rozdřímané kraje,
nic ke mně nemluví než černý pták, můj druh.
A v tichu velkém tom já tuším: Cosi zraje.
Je nad všech únavou můj neunaven duch,
jenž letí pláněmi a tišinami letí,
a z chladných propastí se vznáší k chladu hor.
Duch věčně neklidný, v svém vytrvalý vzpětí,
duch, který nese hřích a který nese vzdor –
Ó, ptáci výčitek! Vy přísní, černí ptáci!
Mé hříchy skuhrejte! A skuhrejte mou lež.
Jdu, kde jsem zabloudil. Jdu, kde se jiný vrací.
Můj neklid sudba má... A hrdost moje též.