Šla politika naše do bezcestí.
Vídeň si na nás otvírala hubu.
Vůdcové naši, spása naše, štěstí,
si řekli: třeba jednotného klubu.
Slunéčko náhle zazářilo na zem’.
Do číše kapka nalita však jedu.
Jen proto Bienerth neporažen rázem,
že nebyl Kramář zvolen za předsedu.
Jednotný klub byl stvořen k opposici.
Fíkovým ani neskrýval ji listem.
Po vlastech vstali boží bojovníci.
Vytáhli pyšně na Bienerthův systém.
A kde chtěl Bienerth sednout k novým daním,
převrhli stůl a rozbili mu příbor.
On ptal se, chudák, s velkým bědováním:
Kdy bude hotov rozpočtový výbor?
Pak rozpuštění přišlo říšské rady.
Leckterá schůze konala se tajná.
Je třeba Vídni odpovědět všady.
A hlavně nutno odstraniti Hajna.
Horečka náhle zahořela v lících
a kandidátům příští obzor temněl.
„Mám? Nemám?“ počítali na knoflících.
Knoflíky lhaly, Řekly máš, a neměl.
Ten padouchem, lotrem, rozkolníkem,
kdo za vývojem úspěšným se zpozdil.
V pathosu volal Klofáč převelikém:
Zda mezi mnou a Kramářem je rozdíl?
Boj volební se utvářil pak divně,
Dceruška přišla objímat svou matku.
Stříbrný mluvil příliš positivně,
A Tobolka, ten nosil poděbradku.
Kartelu bylo těžko zjistit otce.
My zřeli jen, jak dávali si pusu.
S Klofáčem viděls’ objímat se Choce,
mobilisovat spatřils’ Zlatou Husu.
Z Francie pomoc zaručena byla.
V Paříži Čenkov (znáte?) mnoho platí.
Minulost aby příliš nevadila,
tož zakázáno přísně citovati.
Dne třináctého června lid šel k urně
a rozkolníky smetl, boha chvále.
Bienerth čet’ zprávy zamračeně, chmurně
a pak si řekl: „Už to nejde dále!
Ne, Tobolkům já neodolám, Bože!
A doktor Rašín – před tím couvám v hrůze!“
Nápadno bylo zamyšlení Brože.
Co rodilo se v jeho hlavě? Fuse.
V červenci páni do Vídně se sjeli
a práce jejich nebyla tam marná.
Že s trofejí se domů nevraceli,
to zavinila příliš velká parna.
Veliká parna byla toho původ,
že hadům kůže počala se loupat.
Měl toho léta leckdo vážný důvod,
by třikrát denně chodíval se koupat,
Pak komedie přišla smiřovací.
Hned jasné nebe, hromy hned a blesky.
My drželi jsme zdárně situaci,
což držet hubu znamenalo česky.
Vzdor z jarní doby ochladal a tichl.
Mrtvolné ticho v celém českém kraji.
Nanejvýš v koutě někdo pozavzdychl:
„Dá bůh, že Němci přec to rozbouchají.“
Výročí přišlo potom reskriptové.
Nad demonstraci povzneseni planou,
říkali sobě naši státníkové:
„Na tohle to nás nikdy nedostanou!“
Státníci naši hudli jinou notu,
písničky krásné, které dobře známe.
A řekli, lid když reptal na drahotu:
„My drahoty přec nikdy neděláme?“
Když za kulisou chystalo se cosi,
pohroma Gautsche stihla nenadálá.
Kdo by byl řek’, že smrt ho časně zkosí?
Co zabilo ho? Kramářova chvála.
Lid v rozpoznání řekl sobě bystrém:
„Jednoty heslo všechno změnilo to.
Hle, ministr teď padá za ministrem.
Snad padne kdysi také systém!“ To to!
V dnech listopadu bušil Choc svou pěstí
a krásné masky hlas lkal zoufající:
„Kramáři, tys mne přived’ do neštěstí,
mne Klofáče, mne, pannu netušící!
Je smutno srdce, pobledly mé líce,
maličko jen a dopadne to lila.
Tys přísahal mi „Věčná opposice!“
A já ti, běda, příliš uvěřila!“
V dnech prosincových mrzutost a bída.
Je třeba v díru vklouznout jako myška.
Kdo zhřešil, ať se honem vyzpovídá
a v bázni boží čeká na Ježíška.
K nám nepůjde-li, půjde aspoň jinam.
My můžem’ zatím vzpomínati jara.
čtenáři, k útěše tvé připomínám:
Rok přijde Nový, ostuda však stará!