SONET.

Bohuslav Knoesl

SONET.
Když bledé luny svit v sen mění hutnost věci po tknutím kouzelným, chtěl šetrně bych svléci Vás duše mlčící a v prohlubeň tu zřít, kde ze dna vyvírá jak čistý pramen cit. Neb vím, že hluboko tam pod vrstvami hříchu, pod všemi pósami a přetvářkami smíchu kov tónů nejčistších a nejsladších je skryt, o jakých básníkům jen dovoleno snít. Ó já Vás miluji, proud lásky tryská ze mně a v barvách duhových se rozprašuje jemně, když sobě pomyslím, že moh’ bych Vaším být, však zda to pravda jen, co v stesku napadá mi, že milovánu být nikomu nelze Vámi, žeť naším osudem: se nikdy nesejít! 12