IMPROVISACE.
Mně zdá se, že jsem žil již staletí
a na své mládí dávno uprchlé
jak na báji se rozpomínám mdle
v života svého smutném podletí
a kýsi záhadný a divný stín
jak mátoha se žene duší mou,
zápasí s mlhou, vzpomínkou
a padá, padá zvolna do hlubin.
Však v hlubinách se ještě cosi hne,
cos vzedme se, zatouží znovu výš’
a ztichneš-li, tu náhle uslyšíš
zvolání hlubin oněch vzrušené:
„Ó snivá oblaka, jež jdete v dál
v azurnou nicotu co v sladký cíl,
illusi zjevte mi, pro níž jsem žil
a jméno krásy již jsem miloval,
podstatu tajnou věčné touhy mé,
již nikdy nebylo lze vyhovět
ať přijímal neb odmítal ji svět
v své závisti a pýše zhrdavé,
(neb i když přikýv mému nadšení
nesešel se rtů jeho úsměv přec,
že sám a smutným bude na konec,
kdo přilišpříliš toužívá a příliš sní)!
35
Vy však, ó mraky v dálku plující,
jste povždy byly mými přáteli
a často ve vás mnohý smutek zlý
se rozplynul jak píseň nyjící.
Tož pozdravena buďte oblaka
tím hlasem, v hlubinách jenž doznívá,
než zmlkne ještě jednou zazpívá
a nejkrásněji zní, když lká!“
Tak končil hlas, vzpomínky bledly víc
a celý minulosti mojí sen,
co z jitřních mlh se nový rodil den
a svěží vánek hrál v korunách borovic.
36